Děti a knihy

Vtipné knížky patří u dětí trvale k nejpopulárnějším a nejvyhledávanějším, proto v dnešní době, kdy je slyšet stále více nářků na to, že zájem o čtení u dětí opadá, bychom měli být rádi objevení se autora jako je Jiří Holub. Jeho první vydaný příběh s názvem Kolik váží Matylda si můj starší syn po předčítání mnou oblíbil natolik, že si ho poté dal ještě jednou znovu a napodruhé ho přečetl úplně sám – a to byl v té době prvňáček a ještě se teprve učil písmenka. Takže, když jsem vybírala pro něho dárek k svátku, volba byla jasná – čerstvě vyšlý druhý titul od Jiřího Holuba s názvem Vzpoura strašidel, který vydalo nakladatelství XYZ.

 Je otázka, zda autor knihy sám by byl schopen určit tropy a stylistické figury vyvolávající efekt komična, nicméně v textu jich používá, nejspíš intuitivně, celý arzenál.

Děj Vzpoury strašidel je zasazen do kulisy jako stvořené pro gotický román – na zapadlý a zapomenutý zámek, odříznutý od okolního světa. Hned v popisu zámku je ale užita personifikace, která z jeho odříznutosti dělá jev spíše komický: zámek „se schovával v hlubokých lesích a pro jistotu se ještě obklopil vodou“. 

 Na zámku a v jeho nejbližším okolí autor rozehrává několik humorných situací podle toho, jak tam přijíždějí nové postavy – zájezd učitelů v důchodu, ministerský zmocněnec… Ovšem kromě situační komiky je nemalým dílem přítomna i komika postav – v tomto ohledu je asi nejpříznačnější postava kastelána Pivoňky, někdejšího baletního mistra, toho času správce i průvodce na zámku. Začátek každé kapitoly zdobí jeho portrét, jak stojí na špičkách zachycený uprostřed baletní kreace ve svých nezapomenutelných narůžovělých piškotách, a na koncích všech kapitol pro změnu místo závěrečných vinět na čtenáře kouká Pivoňkova kočka Matylda.

 Mnohé z prvků komiky vycházejí z míšení řečových kódů současnosti a několik set let staré minulosti, nepoměr pojmů ze sedmnáctého a z dvacátého prvního století. Sprej na sebeobranu je tak pro 250 let starého ducha (neboť duchové zámek skutečně obývají, a během vyprávění přicházejí jak k slovu, tak i k dílu)„ďáblův elixír“ a státem přidělené místo kastelána je v jeho očích „úřad purkrabího“.

 Střet pojmů z různých historických období vede i ke spojování smyslově si protiřečících slov jako například v zmínce o komorníkovi, který zabil „zemana i jeho ženu, jejich malou dcerku a prastarou, asi čtyřicetiletou babičku“. Tato slova zazní v řeči vypravěče ze současnosti, ale týkají se rodiny, která žila tak před 500–600 lety. V tak dávné době na věk čtyřiceti let se jistě skutečně nahlíželo jako na vysoké stáří.

 Časté jsou slovní hříčky na základě vícevýznamových slov „…a sezení rozpustily tím, že se rozpustily“ – v tomto místě se mluví o sezení mrtvých dam v nehmotných tělech. Někdy je pomocí takové slovní hříčky výsledná věta dovedená až k absurditě: „Některé (vystrašené babky) se začaly křižovat, jedna dokonce tak vehementně, že se málem omylem ukřižovala“.

 K humoristickým prvkům patří i komolení názvů známých děl, jako například Romeo a Můmie – zmíněné vystoupení předvede soubor už dávno zemřelých umělců pro stejně tak mrtvé publikum.

 Kompozičně se autor rozhodl pro postup „text v textu“ a tak se zhruba v třetině knihy dočkáme i parodie na středověký rukopis. V této, také graficky odlišené, části textu se mění vypravěč a pro ni jsou charakteristické slovní hříčky v místopisních názvech: autorem zpráchnivělé listiny popisující strašlivé události na zámku před dvěma sty padesáti lety je „Hynek z Rubolícova“ (odvození místopisného názvu ze slov rub a líc), zatímco úskočná a lakotná zámecká paní – „Eulálie z Krkožroutů a na Chlumci“…

 Řeč autora je velmi výrazná. Nechybí přímé obrácení se k čtenářům - „Ptáte se, jak to udělali? (…) Vážně vás to tolik zajímá?“ nebo autorský komentář (jako například ten o lásce) a je také protkaná humornými prvky. Jako jeden příklad za všechny (abychom recenzi nepřeprvkovali) lze uvést třeba narušení ustálených rčení: „… skončil jako starý mládenec, kterému se ženy vyhýbaly obloukem, a když mohly, tak i oblouky dvěma“.

 Pokud se vám určování smích vyvolávajících jazykových prostředků zdá složité a sofistikované, teď uvedu jeden s názvem tak jednoduchým, až to odzbrojuje: regulérní nesmysl. I ten bývá humoristy často používán a ani v textu Vzpory strašidel nechybí: „Zapsáno dne po svatém Kočkodanu, v půlnoční čas,“ stojí například v závěru vloženého středověkého rukopisu. A v řeči průvodce během prohlídky zámeckých interiérů je tato věta: „Zde u barokního sekretáře můžete vidět intarzovaný stolek a nad ním známý obraz Sebevraždy matky Lasany od neznámého mistra ze 16. století…“

 Zkrátka a dobře, humoru je v nové knížce od Jiřího Holuba zase vrchovatě a nic z něj nezní strojeně, falešně, nuceně nebo přepjatě – a takto přirozeně vtipně dovede psát jenom rozený humoristický talent.