Děti a knihy

Nejnovější příběh pro děti od Petry Braunové s názvem Ema a kouzelná kniha, který vydalo nakladatelství Albatros, je napsán v žánru autorské pohádky. Přestože Petra Braunová se představuje v tomto žánru úplně poprvé a přestože s tímto titulem vstupuje na území, které je v české literatuře pro děti dobře zpracované a kde vládnou vysoká kritéria a velká konkurence, podařilo se jí vytvořit pozoruhodný text, v kterém jsou na jedné straně patrné základní motivy tradičních kouzelných pohádek, a na druhé se důmyslně prolínají roviny reality, snu a textu. 

 Ačkoli vyprávění nemá standardní pohádkový začátek typu „Bylo jednou…“, hned první věty na první stránce uvádějí typicky pohádkového hrdinu:

 „Ema vypadala jako obyčejná holka. Měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy a pihovatý nos. Když upadla a rozbila si koleno, tekla jí krev. Přesto byla neobyčejná.“
 

Klamný první dojem je takřka stálým motivem všech tradičních kouzelných pohádek – ve většině z nich právě ten nejmladší a nejnaivnější; ten, koho všichni považovali za hloupého, nakonec dosáhne to, co ostatní nemohli. Ema není v příběhu nejmladší věkem, ale duchem možná ano – z textu se dovídáme, že všechny úplně malé děti vidí víly, ale jak rostou, je vidět přestávají. Ema jako jediná z už odrostlejších dětí je vidí stále a proto je ostatními považována za naivní, za snílka, který si vymýšlí. V následujících odstavcích nám vypravěčka sděluje, že Ema je sirotek – další ustálený pohádkový motiv. Ve folklórních pohádkách je hlavní postava často sirotek. Zde však nemáme jenom jednoho, máme celý Sirotčinec, v kterém žije čtyřiadvacet děvčat, všechna oblečená do stejných erárních šatů a stejným způsobem upravená. Přes vnějškovou stejnost Emy a ostatních dívek nás autorka znovu ujišťuje, že je jiná: „I Ema byla celá oblečená dohněda a jako ostatní měla stejně upletené dva copy a zastřiženou ofinu. Přesto se od ostatních dívek lišila.“
 Podobně jako v tradičních folklórních pohádkách je i v této autorské přítomna opozice dvou prostorů, dvou různých „světů“ – tam a tady. „Tady“ je místo, kde dívky bydlí, Sirotčinec, prostor všední a nezajímavé reality. Pro jeho obraz jsou příznačné četné detaily popisující přísný řád, kdy se všechno opakuje s železnou pravidelností, nevýrazné barvy jako hnědá, šedá a béžová; přídavná jména jako „oprýskaný“ (předmět), „okopaný“ (střevíc). V Sirotčinci je jen jedna jediná kniha, a ta už je tisíckrát přečtená a strašně nudná. Na oknech jsou mříže a budova je obehnána vysokou zdí se zamčenými vraty uprostřed. Zato Město se pro dívky vznáší v dálce, reálné i nereálné zároveň. Jeho nejzřetelnějším rysem je právě jeho nezřetelnost, opar tajemství. Tím, že je pro dívky záhadné a neznámé, se Město stává projekcí jejich snů, místem zázraků. Právě do něj vykoná cestu Ema a právě v něm získá kouzelný předmět.

 Její pobyt „tam“ se podobá snění. Z popisu Města je těžké určit jednotnou historickou dobu. Vstup do něj hlídají hradby, padací most a příkop a také stráže ve starodávných uniformách. Zároveň jen o pár ulic dál muž s knírkem a v lakýrkách mluví o zubaři a sbíječce… Nelogická spojení bývají častá ve snech. A domněnku o snu, projekci snu nebo fantazii podporuje i skutečnost, že Ema se často diví, proč žádná z dívek, které byly ve Městě před ní, nevyprávěla nic o věcech, které tam vidí ona. Pro každou z dívek totiž Město bylo jiné.
 Prodavač v antikvariátu svojí první otázkou vlastně zopakuje to, co si Ema pomyslela zrovna před chvilkou. Svojí druhou otázkou se jí zeptá na víly – jako kdyby věděl, že ona je vídá a slyší, jako kdyby Emu znal. To v čtenáři zanechá přízračný dojem, že postavy v Městě i jejich slova se možná zhmotňují z Eminých myšlenek, z jejího snu. Ema ve Městě také velice málo mluví, jedná a vnímá povětšinou mlčky, což pocit snovosti umocňuje. 

 Předmět, který Ema získá ve Městě, v daném textu je ekvivalentem snu, a tímto předmětem je kniha. Pro mnohé snílky právě knihy nebo vymyšlené příběhy skýtají alternativní svět, kde všechno je jak má být nebo alespoň jiné, odlišné než jejich neútěšná realita; kde ponořením se do iluzí si mohou hojit své zjizvené a zraňované snivé duše… Emina kniha je nejenom takovým vlídným útočištěm, ona je kouzelná a proto se napíše sama od sebe, kopírujíc nejvroucnější tajná přání dětí. Kouzlo se ale nemůže naplnit bez spojení aktu psaní (který vykoná samotná kniha) a aktu čtení (který vykoná Ema). Teprve pak se text mění v skutečnost a realita a text si vyměňují místa. Sirotčinec, který je po celou dobu vyprávění „reálným“ prostorem, najednou mizí, nejprve střecha, ale nakonec i všechno ostatní a zůstává jen zelená louka a nová realita, která původně byla snem.

 Na konci se opakují ta samá slova, jakými vyprávění začalo, jen nepatrně pozměněná: „Z dálky Ema vypadala jako obyčejná holka. Měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy a sukni nad kolena. (…) Přesto byla neobyčejná…“ Tím se vytváří rámec textu, ale zároveň tři tečky na konci poslední věty naznačují, že závěr je ve skutečnosti i novým začátkem a vybízejí čtenáře, aby se vydal ve stopách Emy přes pootevřená dvířka snů a aby vymýšlel příběh dál.