„Někdo mě ve snu volal na pomoc, jedu ho hledat do dalekých modrých hor.“ Nádherná věta z překrásného příběhu. Z toho nejkrásnějšího a nejsmutnějšího příběhu, který znám – z knihy Bratři Lví srdce od Astrid Lindgren.
Desetiletý Karel je těžce nemocný a upoutaný na lůžko. Za poslední půlrok vůbec nebyl ve škole. Celé dny proleží sám doma a dusí se kašlem. Jeho jediným rozptýlením a potěšením jsou rozhovory s jeho starším bratrem Jonatánem, který mu vypráví o všech dobrodružstvích, která zažívá s dětmi z ulice. Jednoho dne Karel náhodně vyslechne rozhovor mezi svou matkou a jednou její návštěvnicí, z něhož pochopí, že brzy umře. Dostane hrozný strach, ale nechce, aby jeho maminka poznala, že se dozvěděl tu strašnou věc. Zeptá se až později svého bratra:
„Víš, že umřu?“ řekl jsem a rozbrečel jsem se.
„Ano, vím to.“
Vzlykal jsem ještě víc.
„To je hrozná nespravedlnost,“ řekl jsem, „že někdo musí umřít, ještě než mu je deset.“
„Víš, Suchárku, já myslím, že nebude tak zle,“ řekl Jonatán. „Budeš se mít docela bezvadně.“
„Bezvadně,“ řekl jsem. „Co je na tom bezvadného ležet pod zemí a být mrtvý.“
„Hlouposti,“ povídá Jonatán, „v zemi leží přece jenom kosti. Ty sám odtamtud vylítneš úplně jinam.“
„A kam,“ zeptal jsem se a nevěřil jsem mu.
„Do Nangijaly,“ řekl.
Jonatán vypráví Karlovi o Nangijale, zemi někde daleko na druhé straně oblohy, kde vládnou ještě „časy ohníčků a pohádek“, kde Karel bude zase zdravý a každý den na něj budou čekat nová dobrodružství.
„Nechci tam,“ řekl jsem a rozbrečel jsem se. „Chci být tam, kde jsi ty, Jonatáne.“
„Ano, ale já se taky v Nangijale objevím, neboj se,“ řekl Jonatán. Za chvíli po tobě.“
„Jo, za chvíli,“ řekl jsem, „možná budeš na světě ještě devadesát let a já budu do té doby sám.“
Na to mi Jonatán řekl, že v Nangijale neplyne čas jako na zemi. I kdyby žil ještě devadesát let, mně se bude zdát, že uplynuly sotva dva dny. Tak to tam je s časem.“
Pak se ale stane něco strašného. V domě bratrů vypukne požár. Jonatán, ve snaze zachránit Karla, který se neudrží na nohou, jej vezme na záda a seskočí s ním z okna v třetím patře. Při pádu se těžce zraní a následkům zranění podlehne. Jeho mladší bratr, který byl kryt jeho tělem, vyvázne bez úhony. Poslední slova Jonatána ke Karlovi jsou: „Neplač, Suchárku, uvidíme se v Nangijale.“
Dva nekonečně dlouhé měsíce pak osamělý Karel probrečí a nepřeje si nic jiného než umřít a odejít za Jonatánem. Až se mu nakonec jeho přání splní.
To všechno se dozvíme během prvních dvou kapitol. Pro dětskou knížku věru šokující začátek. Od třetí kapitoly začíná vyprávění post mortem, které líčí, co se odehrávalo na onom světě. Vyprávění v sobě pojí prvky fantasy, dobrodužného příběhu a báje. Proti očekávání čtenářů se ukáže, že Nangijala není žádným idylickým místem posledního odpočinku spravedlivých, ale mytickým rodištěm všech bájí, v němž se tyčí mohutné Prastaré Prahory, rozlévá se Prastará Prařeka a kde ještě přežívají pravěké stvůry z pohádek. Jedno z nangijalských údolí je zotročeno zlým uchvatitelem Tengilem a panuje v něm hlad a strach. Oba bratři se ocitnou ve víru boje proti tyranovi Tengilovi, ztělesňujícímu veškeré zlo. Musejí podstoupit četné zkoušky odvahy a věrnosti, až se na konci příběhu Karel odhodlá k oběti nejvyšší.
Vypravěčem je mladší z bratrů – Karel, neboli Suchárek, a on je také tím, kdo v průběhu děje „roste“. Z ustrašeného a ufňukaného „strašpytle“ postupně dospěje v Karla Lví srdce a dokáže svým činem, že je toho jména hoden. Oproti Karlovi je Jonatán už od začátku idealizovanou postavou a jeho obraz nese v sobě prvky křesťanského Spasitele. Jonatán odmítá násilí a nedokáže zabíjet, bojuje za vysvobození utlačovaných, zachrání život dokonce nepříteli (Tengilovu vojáku Perkovi, když se topí v řece) a stejně jako Ježíš je zrazen mužem z vlastních řad… V textu se objevuje dokonce zmínka o tom, že Jonatán byl možná už od počátku předurčený k tomu, aby se stal osvoboditelem zotročené země (předurčenost osudu je také znakem mytického hrdiny): „Možná se všechno už dávno rozhodlo v době pohádek. Možná se dávno rozhodlo, že Jonatán má Urbana pro Šípkové údolí zachránit. A možná nějaké tajuplné pohádkové bytosti vedly naše kroky, i když jsme o tom nevěděli.“
Jelikož Nangijala není Rájem ani žádnou říší nesmrtelných, podléhají její obyvatelé nemocem a smrti. V Nangijale stihne nevyléčitelná nemoc Jonatána. Teď bude Jonatán pro změnu tím, kdo je odsouzen čekat na pomalou smrt, role se obrátí. Tím zdravým a silným z bratrů bude Karel – stane se přesně naopak, než tomu bylo, dokud ještě byli na světě. Na konci příběhu udělá Karel pro svého paralyzovaného bratra totéž, co Jonatán pro Karla na začátku. Vezme ho na záda a skočí s ním do dalšího světa, do Nangilimy, protože tam Jonatán bude zase zdráv. Přejít do Nangilimy ale není jen tak, znamená to odhodlat se k momentu přechodu a skočit do propasti. A Karel se odhodlá… Poslední slova, kterými kniha končí: „Nangilima! Jonatáne, vidím světlo! Vidím světlo!“
Neznám nikoho, kdo by nad tímto závěrem neplakal. Nejde ale o pláč beznadějného zoufalství, je to pláč očistný. Emoce, které se v průběhu vyprávění v čtenáři hromadí, se v závěru vystupňují až ke katarzi.
Když kniha v roce 1973 vyšla, vyvolala prý skandál. Diskuze o ní se prý dostala až do švédského parlamentu, kde se debatovalo, může-li být ještě považována za dětskou knihu, či nikoliv. Lindgrenové bylo vyčítáno, že nabádá děti k sebevraždě. A že svým vyprávěním zanechává v dětských duších trauma. Čas ale ukázal jinak. Od doby, kdy kniha vyšla poprvé, ji přečetly už miliony dětí a žádné ji nepochopilo jako pobídku k sebevraždě. Hromadné sebevraždy dětí se nekonaly. Velkou oblibu si naopak příběh získal mezi nevyléčitelně nemocnými dětmi. Tyto děti prý v něm nacházely a nacházejí útěchu. Protože příběh Astrid Lindgrenové je vyprávěním o smrti jen na první pohled. Hlouběji, za prvoplánovým vnímáním, jsou Bratři Lví srdce příběhem o lásce. Příběhem o tom, že láska překoná všechny útrapy, a dokonce i smrt. A také o tom, že pouto lásky je nehynoucí a přetrvává i po smrti.
Když se autorky zeptali, zda si opravdu myslí, že takové čtení je pro děti vhodné, odpověděla prý, že dítě, které má umřít, o tom ví. A pokouší-li se jeho rodiče před ním tuto pravdu zapírat, pak mu tím berou možnost o svém smutku a strachu s nimi mluvit, čímž své dítě v podstatě opouštějí a nechávají ho, aby čelilo agonii smrti samo.
Kniha Bratři Lví srdce je dodnes nejčastěji interpretována jako příběh o smrti, ačkoliv smrt není jejím ústředním tématem. Nabízí mnohem víc, vypráví, kromě jiného, o odvaze a strachu, o věrnosti a zradě, o svobodě a otroctví, o zoufalství a útěše, o samotě a loučení… Smrt je v příběhu momentem přechodu z primárního světa, v němž bratři žijí v chudičkém bytě se svou matkou, do sekundárního světa fantazie. Pro dětskou knihu je to jistě netradiční. Mnohem obvyklejší jsou ve fantasy příbězích pro děti místa přechodu, jako např. nástupiště na nádraží v Harry Potterovi nebo skříň ve Lvu, čarodějnici a skříni… Místa přechodu mohou být používána dětskými hrdiny pro cestu tam i zpátky. V Bratřích Lví srdce ale není cesty zpátky, protože přechodem do vedlejšího světa je akt úmrtí. Lindgrenová tím vlastně citlivě sděluje dětskému čtenáři jednu velice vážnou skutečnost – že smrt je nevratná. Proto je velice chybné a povrchní tvrdit, že spisovatelka pobízí děti k sebevraždě. Smrt je nevyhnutelná a univerzální, dříve či později se s ní setkáme všichni, děti nevyjímaje, proto Lindgrenová rozvíjí utěšující myšlenku o posmrtném životě. I s touto otázkou ale spisovatelka nakládá citlivě, vyhnula se jakékoliv náboženské rétorice, její „říše mrtvých“ se nejmenuje „Ráj“ ani „Nebe“. Umístění a čas Nangijaly jsou relativní, je to „někde velmi daleko ve vesmíru“ a čas tam plyne jinak než na zemi. Nangijala také není konečnou stanicí, jsou za ní i další světy. Takové relativní pojetí nechává dostatečný prostor každému, aby si vybájil svoji vlastní posmrtnou říši sám.
Proti výhradám, že příběh je „temný“ a až příliš smutný, je třeba namítnout, že v něm jsou také okamžiky velké radosti a štěstí. „Byl jsem tak šťastný, že jsem se i uvnitř smál,“ říká Suchárek, když se v Nangijale setkává s Jonatánem. A dále v textu: „Představte si, jak ohromná musela ta moje radost být! Jako by se mi něco nahlas rozesmálo hluboko v duši nebo kde vlastně sídlí člověčí radost.“
Nesmíme také zapomínat, že příběh Lindgrenové pomohl mnoha lidem, aby se vypořádali s bolestí ze smrti a aby došli usmíření s osudem po ztrátě milovaného člověka. Snad nejvíce děkovných dopisů od čtenářů spisovatelka dostala právě za tuto svoji knihu.
13. Říjen 2006 v 0:40
Mám jiný názor! Nemám ráda tuhle knížku, i když je dobře napsaná. Je napínavá. Velká statečná láska dojme určitě i ty největší uličníky. Možná si hodně dětských čtenářů poprvé uvědomí, co život obnáší. Nepřestanou zlobit, ale možná se budou mít víc na pozoru a některé věci si prohlídnou líp a déle. Je dobře, že ji Lindgrenová napsala a nebála se ji zveřejnit. Mě ale děsí a svým způsobem mi vadí. Nesnáším pojem „daleko“. Všechno ve mně se proti němu brání. Všechno beru, ale dálky mě vadí. Druhý konec vesmíru – strašné! Milovaný člověk mi zmizel – ne úplně, ale je daleko… ach ne. Není mi dobře z toho pomyšlení. I když se v Nangiale znovu uvidíme.
25. Listopad 2006 v 16:01
Knížku Astrid Lindgren znám ještě z dětství, kdy jsem ráda poslouchala její rozhlasové zpracování. Tehdy se mi příběh moc líbil. Dnes se na to dívám jinak.
Doba se hodně změnila, dnešní děti mají také svá trápení, ale řeší úplně jiné problémy, často velmi závažné a proto mi připadá tato knížka až nebezpečná!
V čem se mi zdá nebezpečná? Někdy se může dostat dítě do situace, která mu připadá neřešitelná, nemá se komu svěřit, trápí se a neví co dělat. Co když si potom vzpomene, co udělali bratři Lví srdce na konci knihy a rozhodne se „opustit“ tento svět, kde se trápí a „přesunout se“ do světa jiného, kde bude líp… ?
Možná jsou moje obavy přehnané, možná.
27. Květen 2007 v 10:53
Mě je 12 a tuhle knížku jsme na gymnáziu měli jako povinnou četbu a nepřišlo nikomu, že je nějak nebezpečná, mě se zdá, že je doopravdy jen pro jemný duše této doby, protože vím, že všichni ty kteří dělají ze sebe drsňáky a snaží se na sebe upoutat pozornost a myslí si, že je nikdo v ničem nepředčí ani nic podobného tak se této knížce jen vysmívyli a říkali, že je to největší blbost světa a nechápali, že se to nkomu může líbit a dokonce, že to může bít něčí nejoblíbenější knížka. Teď si o mě klidně myslete, že jsem malá namyšlená holka,m která neví co je to žuvot snaží se vyvracet cizí názory jen proto, aby se ukázalo, že má svojí fantazii, ale neznáte mě a můžete si něcomyslet, ale nikdy se nedozvíte jestli to byla pravda a nikdy nebudete vědět co já jsem prožila.
31. Květen 2007 v 22:49
já si vůbec nemyslím, že jsi malá namyšlená holka a ráda bych věděla, co jsi prožila. nechceš mi napsat na mou soukromou adresu petrabraunova@seznam.cz?
budu ráda
petra braunová
24. Červen 2007 v 18:07
Nerad bych aby se tady stalo z diskuse o mojí neoblíbenější knize místo, kde budou starší přes internet radit mladším!
Milá Deniso Třísková zamysli se prosím nad tím, jestli je pro tebe vhodné zdělovat svoje prožitky a ať už je to vlastně cokoliv, někomu koho si nikdy neviděla. Jistě je ve tvém okolí někdo, třeba stejně starý, kdo si s tebou rád popovídá – třeba tvůj sourozenec? Nebo rodiče? a jestli si si jistá, že to tak není jsou tady i lidé kteří to dělají jako svou prácy, mluví s dětmi o jejich problémech a rozumějí tomu snad úplně nejlépe. Ostatně se na to můžeš podívat na internetu sama a vybrat si:
http://www.linkabezpeci.cz
+420 266 727 972
http://www.dkc.cz
+420 241 480 511
Mě je 22 a studuji vysokou školu. Moje studium se týká, filozofie, náboženství, i tak trochu psychologie… A to, co tady bylo v tomto smyslu napsáno o kníže kterou jsem poprvé četl v páté třídě a nesmírně mě zaujala, je určitě z mnoha hledisek špatně a taky s tím jako ty nesouhlasím. Ale můžeme to přece brát i tak, že každý má právo na svůj názor ne?
A možná by nám všem kteří ještě budeme tuhle diskusi číst mohla paní Petra Braunová vysvětlit, co tím předchozím odkazem, ve kterém ti nabízí svůj e-mail vlastně sledovala!!!
Nenech se lehce přesvědčit, každé lví srdce má svůj lví názor, jako ho měl Jonatán a cesta k tomu aby si mohla svůj názor křičet tak silně a s takovou jistotou jako lev je dlouhá…
Přeju ti aby si měla dost odvahy. Marek
noNAME_shadow@post.cz
15. Červenec 2007 v 18:52
Krásný horký podvečer, Marku a všichni, kdo tuhle diskuzi sledujete! Tak co já jsem to vlastně sledovala, když jsem Denise Třískové nabídla svůj soukromý mail…? Marku – cítím útok a nevím proč? Mám čisté svědomí – nesledovala jsem nic víc než Denise nabídnout možnost k diskuzi jinde než na veřejném serveru. Díky svojí profesi jsem mluvila s desítkami dětí, tři děti mám doma, a vím, že mají úplně stejná trápení jako dospělí. Ne každé dítě je tak otevřené, aby bylo schopné psát nebo mluvit o svém problému veřejně. Tak proto. Nabízela jsem jí pomoc, stejně jako Vy.
))
Mějte se fajn. A kdybyste si chtěl popovídat i Vy, budu ráda, když se mi ozvete na můj soukromý mail….
Petra Braunová
21. Říjen 2007 v 19:53
Bych to sem nepsala, kdyby nebyla pravda, že tě Deni nemám moc v lásce.Mmm jasně já s Denisou chodim do třídy a my tu knížku neměli jako povinnou četbu.Jasně, že třeba nejsi jeďiná Denisa Třísková, co chodí na gymlp a je jí 12…ale poznávám tvůj styl psaní a výrazy, kterými se vyjadřuješ a myslíš si, že jsou in (neposuzuju, třeba jo) a tvým stylem myslím i to, že se pořád někomu vnucuješ se svými ,,úžasnými“ životními příběhy, které většinou nikoho (teda kromě tady Péti) nebetrou.Ja ti věřim, že máš svoje vlastní názory, ale ty má hodně lidí.Já mám kupříkladu svůj vlastní názor na tebe…Třeba, že to, co následovalo v první části komentáře tam bylo jenom proto, abys tam nějak mohla napsat tu poslední větu.
Ps:Taky by mě zajímalo, co jsi prožila (škodolibý úsměv).Teda myslím to o
čem jsi se zmiňovala v poslední větě.Dej to třeba…va škole na
nástěnku.
5. Leden 2008 v 14:47
moc tuto knihu schanim ozvete se pls na mejl : Teru.linka@centrum.cz
17. Březen 2008 v 20:23
tu jednu malou věc. myslím si že tady by se mělo debatovat o knížce a ne se hádat. něco vám řeknu, mě se knížka moc líbila a nemyslím si že by dítě v případě hořícího paneláku vyskočilo s okna jen pro to, že četlo nějakou knížku. tak se tady nehádejte a myslím si že se strachovat o to, že se vaše děti zachovají v takovém případě stejně jako ve knížce…je zbytečnost. Pokud budete děti pořád chránit, bude to ještě horší, protože dítě si na společnost, svět, školu musí udělat názor SAMO:), když mu řeknete aby nikdy nekouřilo a tak, samozřejmě nemělo by to dělat, ale když ho necháte si to vyzkoušet a dát mu více prostoru bude to lepší než mu pořád říkat ať to nedělá, o to víc ho to BUDE LÁKAT! a většinou takoví dopadou potom jako největší feťáci! JÁ VÍM, JSEM BLBEJ MÁM JEN 15 LET, ALE MÁM VELKOU RODINU,NEJSEM ŽÁDNÝ ROZMAZLENÝ JEDINÁČEK A ZKUSTE MĚ CHÁPAT TROCHU JAKO DOSPĚLÉHO:):):)
kdyžtak odpovězte: Leito14@seznam.cz
10. Duben 2008 v 20:16
hej, co se to tady děje? zírám na diskuzi po čase, nechodím na tenhle web denně. lidi, svět je tak pestrej a zajímavej právě proto, že je každej jinej, takovej, makovej…. má-li někdo potřebu křičet o svých problémech, ať křičí! má-li někdo jiný názor, ať křičí taky!
jen si prosím vás vzájemně neubližujte, nenadávejte si a neurážejte se, o to vás prosím!!!
nikdo nemá právo ty druhé soudit, fakt nikdo na světě.
včera jsem to dokonce musela říct jedněm patnáctiltým v parku – slunili se na lavičce a ty vulgární výrazy co lítaly kolem… úplně zbytečně!!!
zírali na mě…. ale kupodivu asi nebyli hloupí, protože toho nechali….
tak – díky za tuhle diskuzi, zaujala mě
mějte se fajn
petra braunová
2. Červenec 2008 v 15:25
Tuto knihu jsem četla asi v páté třídě a moc se mi líbila, teď jsem ji v 15 otevřela znovu a líbí se mi možná ještě víc. Myslím, že je zbytečné si myslet, že děti budou napodobovat hlavní hrdiny z knihy, děti mají tolik jiných vlivů z okolí které jim doopravdy škodí…
Tato kniha je podle mě velmi dobře napsána, povídá o moc pěkném přátelství a děti se díky napínavému příběhu do ní rychle začtou, kdyby tam nebyla nebezpečná zápletka, tak by to většinu dětí nebavilo. Také si myslím že není na škodu pokud děti mají naději, že i po smrti „něco“ bude…časem příjdou na to, že to není Ningijala a udělají si vlastní názor.
…jinak hádat se u knížky, která mluví o velkém přátelství mě nepřipadá nejlepší, každej je na světě stejně důležitej…
28. Březen 2009 v 18:06
S posledním názorem od Kristýny nejvíce souhlasím. Neměli bychom podceňovat naše děti.
23. Únor 2010 v 14:43
Me se knizka libila hodne, az prave na posledni 3 stranky, kde prisel Jonatan tim napadem skocit ze skaly. To uz mi pripada jako zavadne. A myslim se, ze kdyz je to sporne pro tolik lidi, ze na tom asi neco bude. Protoze rychle reseni neni vzdy to nejlepsi.. v realu to bude urcite jinak nez v Nangijale.
14. Duben 2010 v 21:47
Knizku jsem mela hodne rada jako dite (dneska je mi 25 let). Byly tam momenty, u kterych jsem se hodne dojala, ale ne nijak spatnym zpusobem. Byla tam vzdycky ta nadeje. Ta se line celou tou knihou.
Nazory, ze je tam skok ze skaly a proto budou deti po precteni pachat sebevrazdy, je hodne mimo. Ja nebyla nikdy zrovna psychicky nejstabilnejsi clovek pod sluncem, ale i po nekolikerem precteni te knihy jsem porad tady. Prijde mi, ze ten proud nazoru, ze tohle a tohle deti nesmi, protoze by mohly udelat to a to, se zacina zvetsovat a silit – lidstvo moderni civilizace se ale pritom zasekava na vecech, ktere nejsou v dane veci dulezite a opomiji to, co skutecne deti formuje. A i kdyby to skutecne adresovalo korektne, zakazy s tim nikdy nic nezmeni – naopak budou lakat k nepravostem. Uprimnost o tom, jak to se svetem skutecne je, je jedina spravna cesta. Nejen pro deti.
20. Duben 2010 v 1:32
Knížku Bratři lví srdce jsem četla, dokonce o ní mám někde záznam v založeném čtenářském deníku (i s vlastnoručním obrázkem, kde je Katla – strašidelná příšera z jeskyně). Už to bude skoro 20 let, teď jsem si na ní vzpomněla v souvislosti s výbuchem sopky Eyafjallajökull na Islandu, protože ve článku stálo, že s touto sopkou vybuchuje často také jeho „zlá sestra“, sopka Katla!!
Vím, že pasáž s příšerou Katlou mi přišla v knížce opravdu hodně strašidelná – mělo to jméno se sopkou něco společného? Paní Lindgrenová se narodila r. 1907, sopka Katla vybouchla r. 1918 a ještě i 1973. Sopka je hodně silná, vyvrhovala kusy kamene jak domy, rozdělila na polovinu nějaký ostrov, navíc Švédsko není od Islandu zas tak daleko… Ovlivnily tyhle zážitky spisovatelku natolik, až po sopce pojmenovala temný děs ukrytý pod horami – svou příšeru Katlu? Neonemocněl náhodou Jonatán v příběhu kvůli Katle? Už si to moc nepamatuju…
Každopádně ale, knížku jsem, ač dítě, považovala za úplně normální dobrodružnou knihu, strašidelnou, napínavou a taky smutnou pohádku, nic víc. Nikdy by mě (ani tenkrát) nenapadlo, chtít se do té říše pomocí sebevraždy dostat! Sice jsem si sice připadala trochu jako hlavní hrdina, protože jsem byla často nemocná, ale ne zas upoutaná na lůžko, takže jsem byla ráda, že na tom nejsem zas tak zle… akorát vím, že mi trochu vadilo, že se do Nangijaly dostali jen sourozenci, že tam neskončila maminka, přestože čas tam běží jak běží… To proto, že já nemám žádné sourozence a nejvíc by se mi v tom věku stýskalo právě po rodičích. I když, samozřejmě teď jako dospělák to chápu, kluci by měli po dobrodružství, umístit do děje maminku…
2. Červen 2010 v 22:20
Krásná knížka, pro mě nejlepší od Astrid Lindgrenové. S tou Katlou zajímavá teorie Anno:-)
7. Červen 2010 v 20:37
Dobrý den,
na tento článek jsem se podívala proto, že se mi najednou v paměti vynořila Katla.
Souhlasím s Annou v tom, že Katla byla velmi strašidelným prvkem v příběhu. Uvědomila jsem si, jak moc na mě v dětství musela tato kniha zapůsobit, protože jsem si téměř okamžitě vlivem jakési neurčité asociace na Katlu vzpomněla – na její jméno i na tajemnou ilustraci z knihy, kterou jsem nedržela v rukou a na kterou jsem nemyslela už tak 15 let! Docela by mě též zajímala otázka Anny ohledně té sopky.. Pokud autorčina inspirace pocházela opravdu z ní, musel ten zážitek být opravdu silný, když z něho vzešla příšera tak temná, jako Katla.
Jinak když už jsem k tomu takto došla, ráda bych si tuto knihu opět přečetla. Škoda, že je dostupná u nás pouze v dětském oddělení
Patří do seznamu nejsmutnějších, ale také nejhezčích knížek, co jsem kdy přečetla.