Děti a knihy

Antiutopie a postapokalyptický příběh pro děti – tak se dá charakterizovat tetralogie o městě Ember od americké spisovatelky Jeanne DuPrauové, kterou v českém překladu Jany Jašové vydávají společně nakladatelství Argo a Triton. Příběh přinesl autorce světovou slávu a na mnoha školách ve Spojených státech je zařazován do výuky literatury. První díl, Město Ember, je podle mého názoru ze všech čtyř nejlepší.

O čem příběh v prvním díle vypráví
Ember je město v blíže neurčené budoucnosti a na blíže neurčeném místě. Jeho obloha je černočerná ve dne v noci a ve městě by panovala neustále neproniknutelná tma nebýt elektrických reflektorů napájených mocným generátorem. Střídání dne a noci řídí člověk – tzv. „správce světel“, jehož úkolem je rozsvěcet reflektory vždy v 6:00 h ráno a večer v 21:00 je zhasínat. Když lampy zhasnou, nastává tma jako v hrobě. Město leží zcela osamocené uprostřed neprobádaných a neprůchodných „neznámých území“. V Knize Města Ember, z níž se učí děti v místní škole, stojí psáno: „Město Ember postavili před dávnými lety Stavitelé. Jeho zlatá záře je posledním útočištěm světla v temnotě. Za hranicemi Emberu se všemi směry rozkládá neproniknutelná čerň.“

Kde se nachází toto město? Jsou jeho obyvatelé odříznutí a zapomenutí nebo jsou posledními přežívajícími zbytky lidské rasy? Čtenář je ponechán tápat v dohadech až do konce. Ale, oproti postavám z příběhu, má jednu vědomost navíc: kniha začíná retrospektivní epizodou s rozhovorem mezi už zmíněnými „Stavitely“, z níž se čtenář dovídá, že všechny podpůrné systémy Emberu byly vybudovány tak, aby vydržely bez závad po 200 let. Po uplynutí této doby podle původního plánu obyvatelé měli město opustit. V době vyprávění se píše rok 241 od založení, a to znamená, že systémy už 41 let přesluhují. Generátor má čím dál častější výpadky, zásoby konzervovaných potravin a vitaminů v rozlehlých podzemních skladištích už jsou u konce a město se pomalu a jistě rozpadá a spěje k zániku.
Příběh vypráví o tom, jak dvě dvanáctileté děti, chlapec Doon a děvče Lina, se snaží zachránit svůj malý svět a svůj nepočetný lid.

Téma o chování skupiny lidí ve zcela uzavřeném prostředí bez spojení s vnějším světem se vyskytuje ve vědecké fantastice celkem často a Jeanne DuPrauová se přidává se svým zpracováním na poli literatury pro děti. Lidé jejího města si, po generace izolované, vytvořili svoji vlastní kulturu, vlastní mytologii i vlastní náboženství. Ztratili spojení se svojí minulostí. Užívají technologie, kterými je vybavili na počátku jejich času Stavitelé, ale nemají žádné technické znalosti o tom, jak funguje elektřina ani o dalších věcech. Hrozící katastrofa v nich vyvolává rozdílné strategie chování. Vznikne například skupina „Věřících“ spoléhající na tou dobou už mytologizované Stavitele (kteří jsou ve skutečnosti už 2OO let po smrti), že je přijdou zachránit zázračným způsobem – tito věřící mají tváře rozzářené vírou a zpívají radostné hymny o tom, jak „už se blíží ten šťastný den“. U jiných propukne hrabivost, začnou šmelit na černém trhu s nedostatkovým zbožím, přivlastňovat si poslední zbytky zásob na úkor ostatních, obklopovat se přepychem a ospravedlňovat se slovy „proč si neužít, dokud ještě můžeme – než přijde konec?“ Další zavírají oči před problémy a doufají, že všechno se spraví nějak samo od sebe nebo že řešení nalezne městská správa… Jenom někteří jednotlivci (a sice právě dvě hlavní postavy příběhu) se cítí osobně odpovědní a jednají.

Lině a Doonovi se podaří najít řešení. Jaké – to si čtenáři budou muset zjistit z knihy sami. Já zmíním jenom to, že bezprostředně po jejich objevu housenka, kterou Doon chová ve svém pokoji v akváriu a která v posledních dnech byla zakuklená, se promění v motýl a vyletí. Doon fascinovaně pozoruje, jak se kukla protrhává a jak se tvor v ní dere ven. „Opouští útočiště,“ myslí si s úsměvem. A naděje na to samé se právě objevila i pro Embeřany. Motýl vylétající z kukly je metaforou o jejich úniku z někdejšího útočiště, které se teď změnilo v past a vězení.

Čtenář pochopí, kde se město nacházelo, až na úplném konci, spolu s Doonem a s Linou, protože právě jim se podaří uniknout z něj jako prvním. To, co pak oba spatřují kolem sebe, autorka popisuje pomocí metody ozvláštnění. Je to metoda formulovaná ruským formalistou Viktorem Šklovským (v ruštině „ostraněnije“) a spočívající v popsání známých a zdánlivě obyčejných věcí schválně tak, abychom měli dojem, že je vnímáme úplně poprvé. Co přesně Doon a Lina uvidí a jakými slovy to autorka zprostředkovává, aby dosáhla efektu vidění jejich očima – to najdete v posledních dvou kapitolách knihy. Jde o jedno z nejzdařilejších míst v textu a o závěr tak úchvatný a působivý, že pro něj stojí za to podstoupit celé fiktivní dobrodružství přes všech jeho 230 stran.