Titul na obálce Černé knihy tajemství od Fiony E. Higginsové, kterou vydalo nakladatelství Argo ve své edici pro děti Ahoj, je vyvedený písmem sestaveným z prvků jako rakev, šibenice, lebka, řetěz… Vevnitř se skrývá úvodní oznámení od autorky, že předkládá čtenářům text jednoho starého dokumentu, objeveného jí náhodně zároveň se zvláštní černou knihou, a že pro značné poškození papíru místy rekonstruovala příběh vlastní fantazií. Následuje vyprávění střídavě v první osobě (jménem fiktivního autora nalezeného spisu) a v třetí osobě – jménem spisovatelky rekonstruující děj. Příběh dokreslují výňatky ze zmíněné černé knihy, které mají každý jiného vypravěče a jsou odlišeny i graficky, písmem evokujícím rukopis.
Narativní postup „text v textu“, fiktivní vyprávěč, střídání vypravěčů, sestavování vyprávění z různých druhů textů – to vše jsou prvky oblíbené v gotických románech. Prostor zvolený jako místo děje také odkazuje k tomuto žánru – události zanesou hrdinu na odlehlé místo, do vesničky odříznuté od světa, na niž osm měsíců bez přestání sněží a po zbytek roku chlístá déšť. V gotickém románu by po uvedení tak ponurého místa následovaly projevy nadpřirozených zlých sil, ale v Černé knize tajemství vás bude strašit „jen“ temná stránka lidské přirozenosti.
Fiona E. Higginsová situovala děj do blíže neurčeného místa a času. Město, odkud hlavní hrdina Ladivoj Flígr uteče, je nazýváno jednoduše „město“, bez uvádění jména, protože, jak píše ve svých pamětech Ladivoj, to byla „páchnoucí díra, která si nezasluhovala, aby se jí nějak říkalo“. Městem protéká řeka s názvem Kloaka. Nicméně líčení města i živoření městské chudiny, stejně jako obrazy groteskních zloduchů, připomínají romány Charlese Dickense. A mnohé reálie a popsané ohavné zločiny odkazují k Anglii konce 18. a začátku 19. století.
Ladivoj se řízením osudu ocitne ve vesničce na úpatí příkrého kopce. Bezmyšlenkovitě se vydá nahoru po svahu a skončí v domě (a ve službách) tajemného cizince. Jeho nečekaný dobrodinec se jmenuje Joe Zabbidou a říká si „důvěrný zastavárník“. Joeova živnost spočívá ve skupování nebo braní do zástavy od lidí jejich nejčernějších tajemství. Ladivojovou prací je zapisovat je do „černé knihy“.
Návštěvy vesničanů přicházejících zastavit svá tajemství se odvíjejí vždy podle stejného vzorce. Začínají tím, že příchozí stojí přede dveřmi domku na kopci a váhá, jestli zaklepat nebo se otočit zpátky, ale ještě než si to stačí rozmyslet, dveře se otevřou. „Už na vás čekám,“ říká Joe. Na konci je Joe pokaždé vyprovází z kopce pohledem:
„Obadiáš odešel krátce po druhé hodině a Joe stál přede dveřmi a provázel ho pohledem, dokud nesešel do vesnice a nezmizel ve svém domku.“
„Joe se díval, jak Horácio schází z kopce k řeznictví. Počkal, dokud nezašel dovnitř a v patře se nerozsvítilo“
„Vyprovázel ji pohledem, dokud nezašla do svého krámku a v okně nezhaslo světlo…“
Strašlivá doznání učiněná mezitím už ať si čtenáři přečtou v knize sami.
Proč Joe kupuje lidská tajemství a co s nimi hodlá udělat? Jak to, že jeho oči lidi doslova hypnotizují, je v tom snad něco nadpřirozeného? Působení Joeova pohledu na jednotlivce je popisováno také podle stejného vzorce, jen v nepodstatných obměnách. Osoba, na kterou se zadívá, zjistí, že se nemůže odvrátit, v hlavě jí začne znít zvláštní šumění, podlomí se jí kolena a začnou ji brnět prsty:
„Joe se hrobníkovi upřeně zadíval do unavených očí. Obadiáš by nejradši uhnul pohledem, ale nějak to nešlo. Uši mu naplnil tichý šum, jako když se mořské vlny převalují po oblázkové pláži, a kolena se mu zničehonic roztřásla. Ve špičkách prstů ucítil slabé brnění.“
„Podíval se řezníkovi zpříma do smutných očí, a třebaže chtěl Horácio odvrátit pohled, najednou to nešlo. V uších mu začalo šelestit, jako když se korunami stromů prohání větřík, a nohy se mu div nepodlomily. Nedokázal pohnout konečky prstů a zároveň mu v nich podivně mravenčilo.“
„…zadíval se obchodnici přímo do očí. Adleta zjistila, že z nějakého důvodu nedokáže uhnout pohledem. (…) Chtěla se odvrátit, ale nešlo to. V hlavě se jí rozezněla tichá hudba podobná rannímu ptačímu zpěvu a v konečcích kostnatých prstů pocítila svědění, jako by se spálila o kopřivu.“
Pozornému čtenáři neunikne, že Fiona Higginsová velice často zmiňuje v jiných souvislostech také Ladivojovy zvláštní oči – znamená to snad, že si ho Joe vybere za pomocníka pro uhrančivost jeho pohledu?
Na některé otázky čtenář nalezne odpověď v závěru, na jiné nikoliv.
V textu jsou velice časté zmínky a úvahy o osudu a o tom, co je komu souzeno. Motivy osudu, viny a svědomí se proplétají a prostupují celý spletitý souhrn vyprávění. Lidská klopýtnutí ve zpovědích z černé knihy tvoří nekonečně dlouhou řadu, protože člověk je hříšný a nedokonalý. Errare humanum est (chybovat je lidské), jak by řekl Joe, který si libuje v latinských citátech. Ale cítíme-li za svá klopýtnutí stud a hanbu, pořád máme šanci změnit svoje osudy. A nemají si co vyčítat jedině ti, kdo jsou bez svědomí.
