Děti a knihy

Neodolatelná pubertální parapsychologická pátračka je zpět! A s ní i její obliba šmírovat na místech, kde není vítána; její známé šimrání v levém uchu, které je zaručeným signálem o paranormální aktivitě a její předpotopní psací stroj, který tahá na cestách vždycky s sebou.

 Třetí díl ze série o Gildě Joyceové, který vydalo, stejně jako i ty předcházející, nakladatelství Albatros, má název Pátračka Gilda a Duchova sonáta. Přestože mým favoritem z doposud přeložených dílů zůstává ten druhý, Pátračka Gilda a Jezerní panny, i v čerstvě vydaném třetím díle autorka potěší své čtenáře velice dobře zvládnutým psaním a příběhem, který obsahuje duchařskou záhadu, dobrodružství, detektivní zápletku i humor v jednom.

 Tentokrát se Gilda ocitá v Oxfordu jako doprovod své nejlepší kamarádky Wendy, která jede na soutěž mladých klavírních virtuosů. Nebylo by špatné, kdyby autorku knihy Jennifer Allisonovou napadlo přivést svou hrdinku někdy příště do Prahy – vždyť Praha má také množství pověstí o duchách a netvořila by pro mystický „suspense“, v jakém se odvíjejí Gildiny příběhy, o nic méně efektní prostředí než Oxford. (Mimochodem, malá zmínka o Praze v třetím díle je – ponechám na čtenářích, aby si přečetli v jaké souvislosti, sami.)

 Záhadné a nadpřirozené události spojené se záhrobím na sebe nenechají dlouho čekat. Hned první noc v Oxfordu Wendy uslyší v noci přízračnou hudbu a Gilda spatří ducha. A jaký význam má zlověstné opakování se čísla devět, které se dostalo dokonce i na obal titulu? Obchází soutěž agresivní duch nebo na soutěžící číhá sériový vrah? Děj, tak jak ho Jennifer Allisonová vystavěla, vás bude strašit podle všech pravidel duchařského žánru: v rychlém sledu jdou za sebou zlověstná varování, noční můry, zlé předtuchy a špatná znamení. Přesto tíživá nálada čtenářům nehrozí – jevy, nahánějící husí kůži, se vyvažují optimismem, energií a humorem Gildy (které jsou v příkrém protikladu k Wendině ztrápené mysli a úzkostnému psychickému stavu).

 Lví podíl pozornosti ve vyprávění se tentokrát dostává Wendy, a tak ji čtenář má možnost mnohem lépe poznat. Je to poslušná žákyně a vzorná dcera, racionální, spolehlivá, a k paranormálním jevům se staví skepticky. Přesto právě ona projde tak znepokojivou proměnou, že je spolu s Gildou nucena si připouštět i možnost, že je ovládnuta duchem.

 Jako obvykle, Jennifer Allisonová má pro každý zlověstný úkaz v záloze i zcela racionální možné vysvětlení, ale nikdy se nepřiklání kategoricky ani k jedné z možností. V případě Wendy je možným a zcela banálním původem jejích potíží stres ze soutěže a nedostatek spánku. Autorka líčí velmi zdatně zákulisní atmosféru stihomamu a nepřejícnosti, nervů, nesportovních podrazů a falešných úsměvů mezi konkurenty. Napětí se stupňuje zároveň s tím, jak se blíží soutěžní finále. Kulminace příběhu i duchařské zápletky se kryjí s finálovým večerem. V osobním příběhu Wendy je finále také okamžik, kdy se definitivně vymaní z vlivu své panovačné učitelky a prosadí si svůj vlastní umělecký projev. Získá tak uměleckou samostatnost a svobodu, ale vyslouží si i tiché nepřátelství a izolaci. „…musím připustit – svoboda je trochu osamělá,“ říká si Wendy na konci.

 V epizodních postavách autorka vytvořila pozoruhodné páry rodičů a jejich dětí: Jenny Wokurkové a její matky, která si přisvojuje život své dcery a žije ho místo ní; Juliana a jeho otce, který si kouskem svého nitra přeje, aby jeho syn neuspěl, protože mu ty úspěchy a záření závidí.

 Mezi přednosti textu je třeba vyzvednout i skutečnost, že autorka při vyprávění zmiňuje díla a jména spisovatelů z anglické literatury (jako Clive Staples Lewis, Lewis Carroll), a také skladatelů a interpretů vážné hudby (jako violoncellistu Yo-Yo Ma, klavíristu Lang Langa, Rachmaninova, Bacha, Chopina, Mozarta…) čímž může nenápadně seznámit a „přilákat“ k zájmu o seriózní kulturu i takové čtenáře, kteří sahají jen k nenáročnému čtení pro zábavu.

 Už prozradím jen jeden poslední detail, který bude zajímat hlavně holky: Gildě je v třetím díle už čtrnáct a poprvé jí někdo zlomí srdce. Příjemné čtení!