Děti a knihy

Pavlína Brzáková je etnoložka a tak není divu, že na její dětské pohádkové prvotině s názvem Helinda a Klekánice, kterou vydalo nakladatelství Labyrint v edici Raketa, je znát spojení s folklórem.
 
Děj jejího autorského příběhu se odvíjí podle schématu folklórní kouzelné pohádky: porušení zákazu, nedobrovolný odchod z domu, překročení hranice a pobyt v jiném světě, plnění těžkých úkolů s pomocí kouzelných pomocníků, odměna.

 Protagonista (Helinda) je sirotek, antagonista (Klekánice) je nadpřirozená bytost, která holčičku unese. Prostor je po vzoru kouzelných pohádek rozdělený na reálný, obývaný lidmi, a fantastický, vedlejší. Oba prostory dělí jasná hranice chráněná strážcem. Spojovacím prostorem mezi oběma světy tvoří černý tunel neboli dlouhá chodba, která se otevírá za třináctými dveřmi a v níž je čím dál větší zima. V reálném světě děj se odehrává za dne, zatímco události v tom vedlejším, který je za třináctými dveřmi – v noci. Až potud všechno odpovídá pohádkovému kánonu. Přesto v několika ohledech vyprávění se od něj odchyluje.

 Především chybí tradiční rozdělení postav na „dobré“ a „zlé“. Antagonisté vyvolávají strach jenom na začátku, v důsledku pověr a špatné pověsti, ale časem se ukazuje, že i když patří do světa „démonů“, škodí jenom domněle.

 Jeden z nejhlouběji zakořeněných pohádkových motivů, souboj s drakem nebo se saní jako s typickým škůdcem, se v textu Brzákové obrací v něco docela jiného. Za pohádkovou nestvůru je v příběhu o Helindě had – obrovský a prastarý, střežící průsmyk horami, před nímž holčičku a její společníky varuje postava, kterou potkají dříve v ději.

 „… v tom se ozval příšerný řev! Z hor nebo z vody? Z vrcholků padaly kameny a žbluňkaly jeden po druhém v řece. To se hory pohnuly? Vychrstla řeka? Nejspíš celá krajina ožila a divokou silou se vzepjala jako kůň. Čísi veliké šupinaté tělo se řítilo průsmykem a strhávalo s sebou balvany a stromy a z hřebenů setřásalo věčný sníh… Snad přišel konec světa? (…) Helinda si rukou zakryla pusu, aby nevykřikla. Před nimi stanul velikánský had!“

 Souboj s hadem se ale nekoná. V následujících několika řádcích se funkce této postavy nečekaně mění z negativní na pozitivní, z protivníka na pomocníka a dárce.

 V souladu s pohádkovou logikou prostor a čas ve vedlejším světě nefungují podle nám známých zákonů. Helinda a její pomocníci překonávají obrovskou vzdálenost za jedinou noc, a to všemi myslitelnými způsoby – po vzduchu, po souši i po vodě. Prokopávají kanál, který je, vzhledem k jejich silám a nástrojům, překvapivě široký a hluboký. A v konečném důsledku splňují uložený úkol, za který Helindě náleží odměna – smí se vrátit do svého světa.

 V rovině textu příběh končí tím, že Helinda nakonec cestu k předělu světla a tmy, kde se nacházejí třinácté dveře, zná (dřív tomu tak nebylo). Podle folklórních představ ti z lidí, kteří umějí přecházet mezi světy lidí a démonů, se nazývají šamany, čaroději, kouzelníky, léčiteli, médii, senzibily a kdovíjak ještě… Helindina cesta tam a zpět by v takovém případě odpovídala iniciaci neboli zasvěcení. K takovému výkladu by nás mohl vést i začátek vyprávěni, kde se říká, že už narození Helindy provázela znamení, že je jiná než ostatní.

 V rovině ilustrací si lze „přečíst“ i jiný závěr, o který se postaral autor obrázků Robert Smolík: že sirotek Helinda už dál nebude sama, že už má svoje blízké a přátele, i když patřící do světa „démonů“. Poslední ilustrace totiž představuje idylický výjev Helindy v potemnělé zahradě, obklopené přátelskými démonickými bytostmi a nočními tvory (ježkem).

 Zvířata, která jsou aktivní v noci nebo obývají podzemí, se vůbec objevují na stránkách knížky často a jsou namalovaná tak, že nenahánějí strach, ale dětský čtenář má chuť si je pohladit a mít je doma u sebe.

 Robert Smolik obohatil vyprávění i o mnoho detailů, které v textu nenajdete.

 Miniaturní panáček žijící s Helindou na jeho ilustracích má hrnek vyrobený z náprstku a jako stolek mu slouží dřevěná špulka na nitě. Když nese žhavé uhlíky, má na očích svářečské brýle proti jejich žáru a svitu. Mapa vedlejšího světa je nakreslená na zeleném lístku ze stromu, ale tak velikém – zřejmě v poměru k rozměrům panáčka – že se nevejde na stránku a tak list s mapou je rozkládací.

 Zajímavý pohádkový příběh s velice zdařilými ilustracemi možná přispěje k tomu, aby si děti oblíbily tvory obývající tmu.

Tento článek vyšel poprvé na portálu Čítárny