Knížku Tibet si můžete prohlížet stále znovu a znovu a vždy v ní objevíte něco nového. Vyprávění je mnohavrstevné a v obrázcích můžete nacházet zase další ukryté obrázky a skryté symboly. Jeden symbol je ale hned na očích – labyrint. Labyrint jako symbol cesty. Obrázky krajin představují v podstatě labyrinty. Když moje dcera listovala v knížce, zastavovala se právě u obrázků krajin a fascinovaně jezdila prstem po cestičkách, zvědavá kam ji dovedou.
O čem příběh vypráví?
Vladimír, otec Petra Síse, se v padesátých letech dostal prostřednictvím armádního filmu do Číny, kde měl natočit „unikátní stavbu silnice“, která měla zavést do „odlehlé Západní provincie“ civilizaci. Při stavbě se ale zřítila skalní stěna a Vladimír zůstal najednou odříznut od natáčecího štábu i od stavby. Jediná volná cesta vedla do hloubi hor. Při hledání cesty zpátky Vladimír ohromen zjistil, že se nachází v Tibetu, doputoval až do Lhasy a během cesty si psal deník. Kniha začíná okamžikem, kdy jeho dospělý syn Petr vchází do otcovy pracovny, usedá ke stolu a začíná číst otcův starý deník.
Petr Sís proplétá složité vyprávění ze tří různých perspektiv: z pohledu Vladimíra Síse otce prostřednictvím deníkových záznamů; z pohledu Petra Síse dítěte, které vidí Tibet ve svých dětských snech; a z pohledu Petra Síse dospělého, obracejícího pohled zpátky do dětství a komentujícího jednotlivé příběhy. Hlasy otce a syna jsou odlišeny i graficky: záznamy otce v deníku jsou zprostředkovány psacím písmem na podkladě připomínajícím zažloutlý starý papír, na okrajích se objevují drobné kresbičky a cestovatelovy poznámky. Vyprávění dospělého syna je naopak tištěno věcným černým písmem na obyčejném bílém podkladě. A mezi tím vším jsou obrázky – poetické, v sytých barvách, s opakujícími se motivy.
Při putování Tibetem zažívá otec Vladimír snové příhody. Hodní Yettiové ho zachraňují před smrtí, z jezer ho pozorují ryby s lidskými tvářemi, tajemná znamení mu značí cestu do Lhasy. A ve stejném čase čínská silnice ujídá z hory čím dál víc.
Když se Vladimír dostane k Potále, paláci Dalajlamy, vejde a prochází komnatami – červenou, zelenou, modrou. Až vejde do černé komnaty, kde se jako jediný světlý bod uprostřed obrázku bělá postavička Dalajlamy a nad jeho hlavou svítí hvězdička. Otočíme stránku a je tu další temný pokoj, ale tentokrát se už nacházíme v Praze, v pracovně Petrova otce. Uprostřed psacího stolu se bělá soška Dalajlamy a nad jeho hlavou – malá hvězda. Na stole leží deník. Zazní hlas Síse-otce: „Pročpak tu sedíš ve tmě?“ Černá komnata se tak stává symbolem pomyslného „setkání“ otce se synem. Kterého z nich jsme nakonec doprovázeli na cestě, Vladimíra nebo Petra? Nebo oba?
Je to poetická kniha pro přemýšlivé děti i dospělé o cestě: o cestě k druhému, do dětství, do sebe sama… A o tom, že se lidé mohou setkávat navzdory prostoru a času a sdílet spolu cestu.
