Děti a knihy

Slovo „pachatel“ znamená člověk, který se dopustil nějaké špatnosti. V případě plánované pentalogie Miloše Kratochvíla Pachatelé dobrých skutků název mluví za vše. Hrdinové vyprávění Michal a Filip, dva nerozluční kamarádí z třetí třídy, neúnavně konají dobré skutky, které jsou vždycky zamýšlené jako pomoc a záchrana, jenže pokaždé se jim zvrtnou v malér. Sérii vydává nakladatelství Mladá fronta a děti už se mohou těšit z jejího prvního dílu Puntíkáři. Nejvíc se v něm najdou kluci–rošťáci, kteří to vždycky schytají, tak jako Michal s Filipem. Takoví, pro které jsou poznámky, černé puntíky a průšvihy denním chlebem. Ale i moji hodnou a vzornou nejstarší dceru knížka bavila.

Na první pohled text předkládá výčet zábavných malérů povedeného páru, ale ve skutečnosti jeho velkým tématem je přátelství. Postavy se pohybují v prostředích známých dětskému čtenáři – rodina, škola, vrstevníci, a příběh se odehrává v naší současnosti. Přesto na stránkách neobjevíte ani dítě u počítače, ani zmínku o počítačové hře. Když totiž máte toho správného kamaráda, nepotřebujete virtuální realitu, ale můžete zažívat dobrodružství tady a teď. Michal s Filipem nejenom nevysedávají u počítačů, oni se skoro nezdržují doma. V textu není ani jeden popis jejich pokojů, zato je podrobně popsáno jejich místečko na starém mysliveckém posedu v lese.

Generátorem nápadů na zachraňovací akce je Filip Fialka, pro učitele a rodiče spolužáků „známá firma“, ale ve skutečnosti jen neposeda a nenapravitelný snílek, věčně nepochopený ve svém boji se světem o to, aby ho změnil k lepšímu, aby přiměl lidi být lepšími. Filip nejenom ustavičně „zachraňuje a pomáhá“ všude, kde se dá, ale jako pravý idealista si ještě maluje ve svých představách, že lidé mu pak budou za jeho úsilí děkovat. Místo toho ale je obviňován ze zákeřných úmyslů a označován pokaždé ve všem za hlavního viníka. A tak nakonec kolikrát polyká slzy vzteku a lítosti. „Fialku štve, že jsou lidi, kterým je fuk, když jim chcete pomoct, nechápou, že to s nimi myslíte dobře, a někdy se na vás dokonce i zlobí, místo aby vaši snahu ocenili,“ říká jeho věrný přítel a společník Michal. A na jiném místě v knize dodává, že „Fialka při dělání dobrých skutků nekouká nalevo napravo a z toho jsou pak většinou ty špatné konce.“ „A tak mi nezbývá nic jiného, než abych ty dobré skutky páchal s ním. Nemůžu ho v tom přece nechat. Sám by na to kolikrát ani nestačil.“

Vypravěčem je, jak jste si z citátů už určitě všimli, Michal. Jeho hlas zní velmi autenticky (nepochybně také proto, že samotný autor knihy byl kdysi kluk). K atraktivitě textu velkou měrou přispívá humor v nejrůznějších podobách: humor založený na odlišném vnímání stejných věcí dětmi a dospělými (Michalův strach po zaslechnutí řečí tety-psychiatričky o následcích prvního trestu na psychiku; jeho seriózní zvažování, zda je tvrzení pana Valouše, že všechno se dá koupit, pravdivé, a rozhodnutí ověřit si ho na kamarádovi); pak taky situační komika (obklíčený hřbitov), slovní komika (například komolení názvů ostrovů)… Ale mám-li říct, čím si autor získal mě jako dospělou především, tak je to jeho pojetí dětského „zlobení“ neboli to, že nepodceňuje a nezlehčuje motivace dětí. Neplechy jeho malých hrdinů nejsou jenom tak pro zábavu nebo aby se uteklo nudě, ale mají své opodstatnění, svou (i když nekonvenční) logiku a motivaci.

Svět těchto dětských hrdinů je také oddělený od světa dospělých, oba kluci se nepletou do věcí dospělým a nezachraňují je, ale jenom své vrstevníky nebo zatoulaná zvířata. Jediným dospělým, který se v závěru ukáže být „zachráněný“, je Michalův tatínek. K jeho záchraně ale za prvé nedojde nijak cíleně, nýbrž jaksi náhodou a nepřímo. A za druhé, postava tatínka není pevně ukotvená ve světě dospělých, ale nachází se někde na půli cesty. Tatínek je ten, kdo Michala a Fialku vždycky chápe a vysvětluje ostatním, jak to mysleli, protože sám nemá k jejich způsobu uvažování daleko. Příčinně-následkové spojitosti, z kterých sám jedná a kterými zkouší nervy a trpělivost své manželce, jsou obdobné těm, které se rodí v hlavách kluků (jako například když koupí oběma kola za přinesenou poznámku).

Ilustrátor Milan Starý doprovodil vyprávění obrázky a také zasadil čísla stran do černých puntíků, což vytváří dojem, jako kdyby se jednalo o číslování nikoli stran, ale těch puntíků, o znázornění toho, jak jejich počet v školních záznamech dvojice narůstá aritmetickou řadou s přibýváním příhod.