Knížka Život k sežrání francouzského spisovatele Mikaëla Olliviera vyšla poprvé v roce 2001. V roce 2002 jí byla udělena (kromě dalších francouzských cen) cena Neúplatných (Prix des Incorruptibles), při níž z předvýběru pořízeném učiteli, knihovníky a knihkupci volí vítěze dětští čtenáři. Ve stejném roce byl podle knihy natočen i televizní film. Letos titul vydalo v českém překladu Erika Lukavského nakladatelství Baobab.
Nedlouhý text zprostředkovává život Bena, patnáctiletého žáka gymnázia, v prostředí rodiny a školy. Časově je vymezen na jeden školní rok a v souladu s tím je rozdělen na části podle čtvrtletí. Každé z čtvrtletí otevírá scéna u nějakého lékaře. Ben má totiž zdravotní problém – obezitu druhého stupně. Tento verdikt padne hned v prvním výjevu vyprávění, na pravidelné prohlídce u školní doktorky.
Co přesně motivuje Bena, aby se sebou doopravdy zkusil něco dělat, si budete muset přečíst sami. V každém případě na začátku Druhého čtvrtletí Ben stojí před ordinací s nápisem na cedulce:
„Doktor H. D. Dubosc,
odborník na zdravou výživu, akupunktura“
a začínají mu patálie s dietou.
Jak zhubnout, když jste gurmán, pro kterého jídlo je umění? Když si vychutnáváte nejen samotnou konzumaci, ale i každičký detail vaření a servírování? Když sníte o tom jednou mít svou vlastní restauraci a nabízet v ní špičkovou kuchyni? Suchary, zelenina na páře a planá rýže, nařízené dietou, jsou pro gurmána hotovým utrpením!
„Sotva jsem se probudil a vzpomněl si, jak budu dneska třikrát sušit hubu, chtěl jsem zase usnout a spát až do konce diety,“ říká Ben. „A to na tom bylo nejvíc deprimující: kdy ta dieta skončí? Věděl jsem, že mám sklony k tloustnutí, a moc dobře jsem taky věděl, že i když zhubnu hodně, můj metabolismus to nezmění! Takže co? Jsem snad odsouzenej držet dietu do konce života (…) ? Zeleninu na páře budu jíst každý večer až do smrti! Bylo mi patnáct a protože člověk se může dožít tak sedmdesáti šesti let, zbývalo mi teda asi ještě šedesát jedna let života, takže víc než dvaadvacet tisíc večeří! To by byla úplná hora cuket, mrkví, lilků a řep!“
Ben je zrovna v nesmírně citlivém věku dospívání a tím je pro něj problém s nadváhou o to těžší. Kromě dennodenního snášení kritických pohledů nebo nepokrytých posměšků od vrstevníků, studu při nakupování oblečení a pocitů ponížení na hodinách tělocviku se k jeho duševnímu trápení ještě přidá první láska – samozřejmě nešťastná.
A tak na začátku Třetího čtvrtletí se Ben dostává do další ordinace – Nicolase Valandiera, psychologa a specialisty na poruchy v dospívání.
Pokud skutečnost, že jednotlivé částí textu zahajují návštěvy u lékařů, jejichž specializace se co do vážnosti stupňují, ve vás zanechá dojem, že se jedná o problémovou prózu, pak vězte, že vyprávění není nijak přemrštěně seriózní. Naopak – je vtipné a humorné. Jazyk je věcný a jednoduchý, odpovídající řeči dospívajícího kluka – bez vzletných metafor, ale sem tam s nespisovnými tvary, občas s nějakým tím neslušnějším slovem. Samozřejmě, přichází řeč na spoustu pokrmů a čtenáři si mohou po gurmánsku vychutnat přehlídku jejich názvů: lotrinská quiche, raclette, pecatsoune, crème brûlée.
Benovy myšlenky, úvahy a poznámky znějí velmi autenticky, nejspíš i kvůli tomu, že samotný autor Mikaël Ollivier se během dospívání údajně také potýkal s nadváhou. A zvolená Ich-forma umožňuje čtenářům, aby se aspoň na chvíli identifikovali s Benem a pocítili, jaké to je žít ve velkém těle.
Přes lehký tón a zábavný ráz vyprávění příběh s sebou nese morální poslání: že příliš často odsuzujeme druhé kvůli jejich vzhledu a že jediná pomoc, která je účinná, je láska – když je člověk milován takový jaký je.
