Nedlouhý text zprostředkovává život Bena, patnáctiletého žáka gymnázia, v prostředí rodiny a školy. Časově je vymezen na jeden školní rok a v souladu s tím je rozdělen na části podle čtvrtletí. Každé z čtvrtletí otevírá scéna u nějakého lékaře. Ben má totiž zdravotní problém – obezitu druhého stupně. Tento verdikt padne hned v prvním výjevu vyprávění, na pravidelné prohlídce u školní doktorky.

 Co přesně motivuje Bena, aby se sebou doopravdy zkusil něco dělat, si budete muset přečíst sami. V každém případě na začátku Druhého čtvrtletí Ben stojí před ordinací s nápisem na cedulce:

 „Doktor H. D. Dubosc,
 odborník na zdravou výživu, akupunktura“

a začínají mu patálie s dietou.

 Jak zhubnout, když jste gurmán, pro kterého jídlo je umění? Když si vychutnáváte nejen samotnou konzumaci, ale i každičký detail vaření a servírování? Když sníte o tom jednou mít svou vlastní restauraci a nabízet v ní špičkovou kuchyni? Suchary, zelenina na páře a planá rýže, nařízené dietou, jsou pro gurmána hotovým utrpením!
 „Sotva jsem se probudil a vzpomněl si, jak budu dneska třikrát sušit hubu, chtěl jsem zase usnout a spát až do konce diety,“ říká Ben. „A to na tom bylo nejvíc deprimující: kdy ta dieta skončí? Věděl jsem, že mám sklony k tloustnutí, a moc dobře jsem taky věděl, že i když zhubnu hodně, můj metabolismus to nezmění! Takže co? Jsem snad odsouzenej držet dietu do konce života (…) ? Zeleninu na páře budu jíst každý večer až do smrti! Bylo mi patnáct a protože člověk se může dožít tak sedmdesáti šesti let, zbývalo mi teda asi ještě šedesát jedna let života, takže víc než dvaadvacet tisíc večeří! To by byla úplná hora cuket, mrkví, lilků a řep!“

 Ben je zrovna v nesmírně citlivém věku dospívání a tím je pro něj problém s nadváhou o to těžší. Kromě dennodenního snášení kritických pohledů nebo nepokrytých posměšků od vrstevníků, studu při nakupování oblečení a pocitů ponížení na hodinách tělocviku se k jeho duševnímu trápení ještě přidá první láska – samozřejmě nešťastná.

 A tak na začátku Třetího čtvrtletí se Ben dostává do další ordinace – Nicolase Valandiera, psychologa a specialisty na poruchy v dospívání.

 Pokud skutečnost, že jednotlivé částí textu zahajují návštěvy u lékařů, jejichž specializace se co do vážnosti stupňují, ve vás zanechá dojem, že se jedná o problémovou prózu, pak vězte, že vyprávění není nijak přemrštěně seriózní. Naopak – je vtipné a humorné. Jazyk je věcný a jednoduchý, odpovídající řeči dospívajícího kluka – bez vzletných metafor, ale sem tam s nespisovnými tvary, občas s nějakým tím neslušnějším slovem. Samozřejmě, přichází řeč na spoustu pokrmů a čtenáři si mohou po gurmánsku vychutnat přehlídku jejich názvů: lotrinská quiche, raclette, pecatsoune, crème brûlée.

 Benovy myšlenky, úvahy a poznámky znějí velmi autenticky, nejspíš i kvůli tomu, že samotný autor Mikaël Ollivier se během dospívání údajně také potýkal s nadváhou. A zvolená Ich-forma umožňuje čtenářům, aby se aspoň na chvíli identifikovali s Benem a pocítili, jaké to je žít ve velkém těle.

 Přes lehký tón a zábavný ráz vyprávění příběh s sebou nese morální poslání: že příliš často odsuzujeme druhé kvůli jejich vzhledu a že jediná pomoc, která je účinná, je láska – když je člověk milován takový jaký je.

 Jako motto autor použil citát ze staroislandské Eddy evokující příběhy o prvopočátku, o době prvotního chaosu a stvoření světa, kdy přírodní i lidské zákony teprve vznikaly. A skutečně, velká část vyprávění, které následuje, je v podstatě kosmogonickým mýtem, s tím rozdílem, že Stvořitelem v něm je dítě ze současnosti – pražský kluk jménem Kryštof.

 Kryštof žije se svými rodiči, chodí do školy a jako spousta dnešních dětí je doma často sám. K tomu je samotář i povahou, nemá kamarády, je outsider. Do světa svých snů prorazí v den svých dvanáctých narozenin, k čemuž mu dopomůže jeden z narozeninových dárků. Od této chvíle Kryštof začne žít dvojí život – v „reálném“ světě a v tom snovém, ve kterém pobývá, když spí. Oba světy jsou v textu odlišeny graficky: části ze snění jsou tištěny tučným písmem.

 Ve snu Kryštof potká svých sedm andělů – po jednom pro každý den týdne – a s jejich pomocí začne tvořit, a to doslova, svůj vlastní svět. Na jeho malé planetce ve snovém světě je ze začátku jen nekonečná plaň rozorané hlíny, kterou bičuje mrazivý vítr. Kryštof mění velikost planetky, vtiskuje podobu krajině a postupně ji zalidňuje živými bytostmi. Organizuje prostor nejen v horizontální rovině, ale i ve vertikální – tím, že stvoří jako první živou bytost Světový strom. Světový strom se vyskytuje v mýtech snad všech národů a zpravidla se v nich nachází v posvátném středu světa. Tvoří světovou osu. Ten Kryštofův se jmenuje Sofius, z řeckého slova sofía čili „moudrost“ a také se nachází ve středu planetky. Svým způsobem je tento strom i modelem života a koloběhu přírody – v jeho koruně probíhá naráz celý přírodní cyklus ročních dob. Úplně nahoře, dokonce i nad stromem Sofiem, se vznáší v nebesích zámek z titulu – Vzdušný zámek – obydlí Kryštofa – jako nejvyšší vertikální topos, zatímco dole, pod stromem, jsou obydlí obyvatelů vesničky.

 Obyvatelé jsou stvořeni také Kryštofem a, ačkoliv mají různý věk, pro všechny je příznačná dětská čistota a nevinnost. V tomto ohledu připomínají první lidi z Bible, Adama a Evu předtím než ochutnali plod stromu poznání. Sofius z Karpianova vyprávění také vzdáleně připomíná strom poznání z Bible, protože i on v sobě skrývá vědomost – má veškerou vědomost Stvořitele Kryštofa.

 Reference k Bibli jsou v textu časté:
 Když Kryštof popisuje vlastní tvoření, říká, že trvalo mnohem déle než šest dnů a že nebyl ani žádný sedmý den odpočinku.
Jeden z andělů se jindy obrací na Kryštofa slovy: „Tebe taky někdo stvořil, ať mu říkáš jakkoliv…“
Čtyři nejmladší kluci z vesnice, kteří jsou vždycky spolu, se jmenují Marek, Matouš, Lukáš a Honza – jako čtyři evangelisté.
První muž a první žena stvoření Kryštofem mají jména začínající na „E“ a „A“ – jako Adam a Eva z knihy Genesis.

 V příběhu Kryštofa lze vypozorovat víc motivů a témat, ale jedním z nejdůležitějších je téma stínu. Právě kvůli němu vidím na knize podobnost s doktorem Jekyllem a panem Hydem. Obraz stínu, antagonisty v příběhu, je projekcí temnoty a zla, které dřímají v nás samotných.  Zla, které nepřichází zvenčí, ale je imanentní, nám bytostně vlastní. Jungiánští analytici pohádek by jásali. Postava stínu z vyprávění téměř ukázkově odpovídá archetypu stínu. A ne náhodou (pozor, zde následuje spojler!) Kryštof ovládne stín ve chvíli,  kdy se spojí s ním. Až teprve pak, kdy jakoby spojí své dvě stránky, tu temnou i tu světlou, se stane pánem své duše i svého světa.

 Příběh doprovodil obrázky Peter Uchnár. V jeho ilustracích převládají modrá a zelená, barvy naší planety, barvy života. A kniha samotná je kvalitně udělaná a velmi příjemně se drží v ruce, za což patří dík nakladatelství Albatros.

 Je otázka, zda autor knihy sám by byl schopen určit tropy a stylistické figury vyvolávající efekt komična, nicméně v textu jich používá, nejspíš intuitivně, celý arzenál.

Děj Vzpoury strašidel je zasazen do kulisy jako stvořené pro gotický román – na zapadlý a zapomenutý zámek, odříznutý od okolního světa. Hned v popisu zámku je ale užita personifikace, která z jeho odříznutosti dělá jev spíše komický: zámek „se schovával v hlubokých lesích a pro jistotu se ještě obklopil vodou“. 

 Na zámku a v jeho nejbližším okolí autor rozehrává několik humorných situací podle toho, jak tam přijíždějí nové postavy – zájezd učitelů v důchodu, ministerský zmocněnec… Ovšem kromě situační komiky je nemalým dílem přítomna i komika postav – v tomto ohledu je asi nejpříznačnější postava kastelána Pivoňky, někdejšího baletního mistra, toho času správce i průvodce na zámku. Začátek každé kapitoly zdobí jeho portrét, jak stojí na špičkách zachycený uprostřed baletní kreace ve svých nezapomenutelných narůžovělých piškotách, a na koncích všech kapitol pro změnu místo závěrečných vinět na čtenáře kouká Pivoňkova kočka Matylda.

 Mnohé z prvků komiky vycházejí z míšení řečových kódů současnosti a několik set let staré minulosti, nepoměr pojmů ze sedmnáctého a z dvacátého prvního století. Sprej na sebeobranu je tak pro 250 let starého ducha (neboť duchové zámek skutečně obývají, a během vyprávění přicházejí jak k slovu, tak i k dílu)„ďáblův elixír“ a státem přidělené místo kastelána je v jeho očích „úřad purkrabího“.

 Střet pojmů z různých historických období vede i ke spojování smyslově si protiřečících slov jako například v zmínce o komorníkovi, který zabil „zemana i jeho ženu, jejich malou dcerku a prastarou, asi čtyřicetiletou babičku“. Tato slova zazní v řeči vypravěče ze současnosti, ale týkají se rodiny, která žila tak před 500–600 lety. V tak dávné době na věk čtyřiceti let se jistě skutečně nahlíželo jako na vysoké stáří.

 Časté jsou slovní hříčky na základě vícevýznamových slov „…a sezení rozpustily tím, že se rozpustily“ – v tomto místě se mluví o sezení mrtvých dam v nehmotných tělech. Někdy je pomocí takové slovní hříčky výsledná věta dovedená až k absurditě: „Některé (vystrašené babky) se začaly křižovat, jedna dokonce tak vehementně, že se málem omylem ukřižovala“.

 K humoristickým prvkům patří i komolení názvů známých děl, jako například Romeo a Můmie – zmíněné vystoupení předvede soubor už dávno zemřelých umělců pro stejně tak mrtvé publikum.

 Kompozičně se autor rozhodl pro postup „text v textu“ a tak se zhruba v třetině knihy dočkáme i parodie na středověký rukopis. V této, také graficky odlišené, části textu se mění vypravěč a pro ni jsou charakteristické slovní hříčky v místopisních názvech: autorem zpráchnivělé listiny popisující strašlivé události na zámku před dvěma sty padesáti lety je „Hynek z Rubolícova“ (odvození místopisného názvu ze slov rub a líc), zatímco úskočná a lakotná zámecká paní – „Eulálie z Krkožroutů a na Chlumci“…

 Řeč autora je velmi výrazná. Nechybí přímé obrácení se k čtenářům - „Ptáte se, jak to udělali? (…) Vážně vás to tolik zajímá?“ nebo autorský komentář (jako například ten o lásce) a je také protkaná humornými prvky. Jako jeden příklad za všechny (abychom recenzi nepřeprvkovali) lze uvést třeba narušení ustálených rčení: „… skončil jako starý mládenec, kterému se ženy vyhýbaly obloukem, a když mohly, tak i oblouky dvěma“.

 Pokud se vám určování smích vyvolávajících jazykových prostředků zdá složité a sofistikované, teď uvedu jeden s názvem tak jednoduchým, až to odzbrojuje: regulérní nesmysl. I ten bývá humoristy často používán a ani v textu Vzpory strašidel nechybí: „Zapsáno dne po svatém Kočkodanu, v půlnoční čas,“ stojí například v závěru vloženého středověkého rukopisu. A v řeči průvodce během prohlídky zámeckých interiérů je tato věta: „Zde u barokního sekretáře můžete vidět intarzovaný stolek a nad ním známý obraz Sebevraždy matky Lasany od neznámého mistra ze 16. století…“

 Zkrátka a dobře, humoru je v nové knížce od Jiřího Holuba zase vrchovatě a nic z něj nezní strojeně, falešně, nuceně nebo přepjatě – a takto přirozeně vtipně dovede psát jenom rozený humoristický talent.

 Vikinská princezna je vyprávění o severu, v němž hrají důležitou roli sny a vzpomínky a v němž ožívají motivy z mýtů. Má dvě vypravěčky a dvě dějové linie, které spojuje především motiv cesty – cesty v prostoru, ale i v čase. Současná sedmiletá Anička cestuje v reálném čase z Prahy na sever a Freydis, dcera vikingského vládce z dávné doby, vyvolává své už dávno vykonané putování z paměti. Zatímco putování někdejší Freydis začíná v Norsku, cestování současné Aničky tam končí. Číslování kapitol je graficky odlišeno podle toho, kdo vypráví. Všechna pořadová čísla kapitol se opakují dvakrát – po jedné první, druhé, třetí atd. kapitole pro každou z vypravěček, ale zatímco ty Aniččiny jsou označeny římskými číslicemi, Freydisiny jsou očíslovány stylizovanými znaky připomínajícími runové symboly.

 Hlasy vypravěček jsou velmi dobře odlišeny. Anička brebentí s dětskou bezstarostností o bezvýznamnostech – o růžové pláštěnce se slonama, o spolužačce, která šla do školy a zapomněla si obléct sukni… V jejím obraze je akcentován humor: úsměvné příhody, komické dětské breptání a pletení si cizích slov a složitějších pojmů. Zato Freydis se ve vzpomínkách zastavuje na zásadních nebo převratných bodech své životní pouti, a v jejím obraze je
akcentován tragizmus – tragické ztráty jejího života, její tragická vina. V jejím projevu jsou častá postesknutí a sebeobviňování. Řeč Freydis je pro dětského čtenáře také ztížena jejím původem z daleké minulosti a její příslušností k dvěma etnikům (vikingskému a sámskému) a k několika severským územím – kromě vikingských a sámských slov, božstev a reálií Freydis často zmiňuje i názvy a pojmy z Islandu a Grónska.

Vyprávění Aničky je vedeno celé v první osobě. Freydis také líčí průběh svého života v první osobě, ale v její dějové linii se vypravěč dvakrát na krátkou dobu mění – na začátku a na konci vypráví ne ona, ale autorka, v asi půlstránkových fragmentech, v třetí osobě.

 V části Aničky je několik vložených samostatných textů. Pro Aničku to jsou “pohádky” z její knížky, ale ve skutečnosti se jedná o mýty, v nichž ve všech vystupuje velryba a které všechny navozují motivy hrající důležitou roli v paralelním příběhu Freydis.

První vložený mýtus o Andromedě navozuje spojení žena – velryba – hvězda (končí vznikem souhvězdí Andromedy a Velryby). Po jeho objevení se v části Aničky ve vedlejší dějové linii stará věštkyně sdělí Freydis, že velryby jsou hvězdami spadlými do moře a Freydisina matka byla hvězdou spadlou na zem.

Druhý vložený mýtus o Leviatanovi uvádí motiv vyhnanství, ztráty původní vlasti, znovu ve spojení s velrybou. Velryba (Leviatan) se narodila na zemi, ale pak ji Bůh poslal žít do vody. Tento motiv se v části Aničky objevuje předtím, než ve vedlejším příběhu Freydisin lid ztratí domov.

Poslední dva mýty, o zámku Soria Moria a o Jonášovi, spojuje motiv o přenášení člověka velrybou. Oba jsou vloženy do stejné kapitoly, kde je i Aniččin druhý sen, z kterého vzejde už zakončený příběh Freydis. Anička si tento sen zapíše a jeho odvyprávění je do textu zařazeno jako poslední z vložených „pohádek“ – tentokrát s autorstvím Aničky, podle čehož má i název: „Moje pohádka o vikinské princezně“.

 Vyprávění Freydis z daleké minulosti je vyprovokováno bezděčným přičiněním Aničky, která vůbec netuší, že to způsobila. Ale ve snech se jí občas otevírají letmé „průhledy“ k bytosti, kterou probudila. Nejprve v Národním muzeu v Praze, když stojí pod zavěšenou kostrou velryby a najednou se jí zdá, že slyší někoho plakat. Podruhé zahlédne Freydis ve snu, na samém jeho konci, těsně před probuzením, a ve svém dalším snu už uvidí příběh Freydis celý.

 V závěru se počáteční obraz z knihy zrcadlově mění. Obraz, kterým se celý text otevírá, je kostra velryby v Čechách a severská Freydis, která brečí. Obraz, který vše uzavírá, je Norsko, živá velryba a česká Anička, která brečí. Tuto zrcadlovou změnu obrazu zachytila i ilustrátorka Nadja Rawa v obrázcích na přední a zadní předsádce knihy.

 Ale než dojde k finálnímu obrazu, se ještě zlomí zakletí Freydis, která, podobně jako velryba uvízlá na břehu, uvízla v čase a prostoru. Kam poté půjde? A co ji pomohlo vysvobodit? Odpuštění nebo malá Anička, která fyzicky cestuje na sever a odváží Freydis s sebou ve svých snech a myšlenkách? Nebo oboje? Kdo ví?

 Ačkoli vyprávění nemá standardní pohádkový začátek typu „Bylo jednou…“, hned první věty na první stránce uvádějí typicky pohádkového hrdinu:

 „Ema vypadala jako obyčejná holka. Měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy a pihovatý nos. Když upadla a rozbila si koleno, tekla jí krev. Přesto byla neobyčejná.“
 

Klamný první dojem je takřka stálým motivem všech tradičních kouzelných pohádek – ve většině z nich právě ten nejmladší a nejnaivnější; ten, koho všichni považovali za hloupého, nakonec dosáhne to, co ostatní nemohli. Ema není v příběhu nejmladší věkem, ale duchem možná ano – z textu se dovídáme, že všechny úplně malé děti vidí víly, ale jak rostou, je vidět přestávají. Ema jako jediná z už odrostlejších dětí je vidí stále a proto je ostatními považována za naivní, za snílka, který si vymýšlí. V následujících odstavcích nám vypravěčka sděluje, že Ema je sirotek – další ustálený pohádkový motiv. Ve folklórních pohádkách je hlavní postava často sirotek. Zde však nemáme jenom jednoho, máme celý Sirotčinec, v kterém žije čtyřiadvacet děvčat, všechna oblečená do stejných erárních šatů a stejným způsobem upravená. Přes vnějškovou stejnost Emy a ostatních dívek nás autorka znovu ujišťuje, že je jiná: „I Ema byla celá oblečená dohněda a jako ostatní měla stejně upletené dva copy a zastřiženou ofinu. Přesto se od ostatních dívek lišila.“
 Podobně jako v tradičních folklórních pohádkách je i v této autorské přítomna opozice dvou prostorů, dvou různých „světů“ – tam a tady. „Tady“ je místo, kde dívky bydlí, Sirotčinec, prostor všední a nezajímavé reality. Pro jeho obraz jsou příznačné četné detaily popisující přísný řád, kdy se všechno opakuje s železnou pravidelností, nevýrazné barvy jako hnědá, šedá a béžová; přídavná jména jako „oprýskaný“ (předmět), „okopaný“ (střevíc). V Sirotčinci je jen jedna jediná kniha, a ta už je tisíckrát přečtená a strašně nudná. Na oknech jsou mříže a budova je obehnána vysokou zdí se zamčenými vraty uprostřed. Zato Město se pro dívky vznáší v dálce, reálné i nereálné zároveň. Jeho nejzřetelnějším rysem je právě jeho nezřetelnost, opar tajemství. Tím, že je pro dívky záhadné a neznámé, se Město stává projekcí jejich snů, místem zázraků. Právě do něj vykoná cestu Ema a právě v něm získá kouzelný předmět.

 Její pobyt „tam“ se podobá snění. Z popisu Města je těžké určit jednotnou historickou dobu. Vstup do něj hlídají hradby, padací most a příkop a také stráže ve starodávných uniformách. Zároveň jen o pár ulic dál muž s knírkem a v lakýrkách mluví o zubaři a sbíječce… Nelogická spojení bývají častá ve snech. A domněnku o snu, projekci snu nebo fantazii podporuje i skutečnost, že Ema se často diví, proč žádná z dívek, které byly ve Městě před ní, nevyprávěla nic o věcech, které tam vidí ona. Pro každou z dívek totiž Město bylo jiné.
 Prodavač v antikvariátu svojí první otázkou vlastně zopakuje to, co si Ema pomyslela zrovna před chvilkou. Svojí druhou otázkou se jí zeptá na víly – jako kdyby věděl, že ona je vídá a slyší, jako kdyby Emu znal. To v čtenáři zanechá přízračný dojem, že postavy v Městě i jejich slova se možná zhmotňují z Eminých myšlenek, z jejího snu. Ema ve Městě také velice málo mluví, jedná a vnímá povětšinou mlčky, což pocit snovosti umocňuje. 

 Předmět, který Ema získá ve Městě, v daném textu je ekvivalentem snu, a tímto předmětem je kniha. Pro mnohé snílky právě knihy nebo vymyšlené příběhy skýtají alternativní svět, kde všechno je jak má být nebo alespoň jiné, odlišné než jejich neútěšná realita; kde ponořením se do iluzí si mohou hojit své zjizvené a zraňované snivé duše… Emina kniha je nejenom takovým vlídným útočištěm, ona je kouzelná a proto se napíše sama od sebe, kopírujíc nejvroucnější tajná přání dětí. Kouzlo se ale nemůže naplnit bez spojení aktu psaní (který vykoná samotná kniha) a aktu čtení (který vykoná Ema). Teprve pak se text mění v skutečnost a realita a text si vyměňují místa. Sirotčinec, který je po celou dobu vyprávění „reálným“ prostorem, najednou mizí, nejprve střecha, ale nakonec i všechno ostatní a zůstává jen zelená louka a nová realita, která původně byla snem.

 Na konci se opakují ta samá slova, jakými vyprávění začalo, jen nepatrně pozměněná: „Z dálky Ema vypadala jako obyčejná holka. Měla dvě ruce, dvě nohy, hnědé vlasy a sukni nad kolena. (…) Přesto byla neobyčejná…“ Tím se vytváří rámec textu, ale zároveň tři tečky na konci poslední věty naznačují, že závěr je ve skutečnosti i novým začátkem a vybízejí čtenáře, aby se vydal ve stopách Emy přes pootevřená dvířka snů a aby vymýšlel příběh dál.

O čem příběh v prvním díle vypráví
Ember je město v blíže neurčené budoucnosti a na blíže neurčeném místě. Jeho obloha je černočerná ve dne v noci a ve městě by panovala neustále neproniknutelná tma nebýt elektrických reflektorů napájených mocným generátorem. Střídání dne a noci řídí člověk – tzv. „správce světel“, jehož úkolem je rozsvěcet reflektory vždy v 6:00 h ráno a večer v 21:00 je zhasínat. Když lampy zhasnou, nastává tma jako v hrobě. Město leží zcela osamocené uprostřed neprobádaných a neprůchodných „neznámých území“. V Knize Města Ember, z níž se učí děti v místní škole, stojí psáno: „Město Ember postavili před dávnými lety Stavitelé. Jeho zlatá záře je posledním útočištěm světla v temnotě. Za hranicemi Emberu se všemi směry rozkládá neproniknutelná čerň.“

Kde se nachází toto město? Jsou jeho obyvatelé odříznutí a zapomenutí nebo jsou posledními přežívajícími zbytky lidské rasy? Čtenář je ponechán tápat v dohadech až do konce. Ale, oproti postavám z příběhu, má jednu vědomost navíc: kniha začíná retrospektivní epizodou s rozhovorem mezi už zmíněnými „Stavitely“, z níž se čtenář dovídá, že všechny podpůrné systémy Emberu byly vybudovány tak, aby vydržely bez závad po 200 let. Po uplynutí této doby podle původního plánu obyvatelé měli město opustit. V době vyprávění se píše rok 241 od založení, a to znamená, že systémy už 41 let přesluhují. Generátor má čím dál častější výpadky, zásoby konzervovaných potravin a vitaminů v rozlehlých podzemních skladištích už jsou u konce a město se pomalu a jistě rozpadá a spěje k zániku.
Příběh vypráví o tom, jak dvě dvanáctileté děti, chlapec Doon a děvče Lina, se snaží zachránit svůj malý svět a svůj nepočetný lid.

Téma o chování skupiny lidí ve zcela uzavřeném prostředí bez spojení s vnějším světem se vyskytuje ve vědecké fantastice celkem často a Jeanne DuPrauová se přidává se svým zpracováním na poli literatury pro děti. Lidé jejího města si, po generace izolované, vytvořili svoji vlastní kulturu, vlastní mytologii i vlastní náboženství. Ztratili spojení se svojí minulostí. Užívají technologie, kterými je vybavili na počátku jejich času Stavitelé, ale nemají žádné technické znalosti o tom, jak funguje elektřina ani o dalších věcech. Hrozící katastrofa v nich vyvolává rozdílné strategie chování. Vznikne například skupina „Věřících“ spoléhající na tou dobou už mytologizované Stavitele (kteří jsou ve skutečnosti už 2OO let po smrti), že je přijdou zachránit zázračným způsobem – tito věřící mají tváře rozzářené vírou a zpívají radostné hymny o tom, jak „už se blíží ten šťastný den“. U jiných propukne hrabivost, začnou šmelit na černém trhu s nedostatkovým zbožím, přivlastňovat si poslední zbytky zásob na úkor ostatních, obklopovat se přepychem a ospravedlňovat se slovy „proč si neužít, dokud ještě můžeme – než přijde konec?“ Další zavírají oči před problémy a doufají, že všechno se spraví nějak samo od sebe nebo že řešení nalezne městská správa… Jenom někteří jednotlivci (a sice právě dvě hlavní postavy příběhu) se cítí osobně odpovědní a jednají.

Lině a Doonovi se podaří najít řešení. Jaké – to si čtenáři budou muset zjistit z knihy sami. Já zmíním jenom to, že bezprostředně po jejich objevu housenka, kterou Doon chová ve svém pokoji v akváriu a která v posledních dnech byla zakuklená, se promění v motýl a vyletí. Doon fascinovaně pozoruje, jak se kukla protrhává a jak se tvor v ní dere ven. „Opouští útočiště,“ myslí si s úsměvem. A naděje na to samé se právě objevila i pro Embeřany. Motýl vylétající z kukly je metaforou o jejich úniku z někdejšího útočiště, které se teď změnilo v past a vězení.

Čtenář pochopí, kde se město nacházelo, až na úplném konci, spolu s Doonem a s Linou, protože právě jim se podaří uniknout z něj jako prvním. To, co pak oba spatřují kolem sebe, autorka popisuje pomocí metody ozvláštnění. Je to metoda formulovaná ruským formalistou Viktorem Šklovským (v ruštině „ostraněnije“) a spočívající v popsání známých a zdánlivě obyčejných věcí schválně tak, abychom měli dojem, že je vnímáme úplně poprvé. Co přesně Doon a Lina uvidí a jakými slovy to autorka zprostředkovává, aby dosáhla efektu vidění jejich očima – to najdete v posledních dvou kapitolách knihy. Jde o jedno z nejzdařilejších míst v textu a o závěr tak úchvatný a působivý, že pro něj stojí za to podstoupit celé fiktivní dobrodružství přes všech jeho 230 stran.

Příběh vypráví o dvou bratrech, desetiletém Damiánovi a o rok starším Anthonym, kterým nedávno zemřela maminka. Ten mladší nachází útěchu ve víře, že maminka se stala svatou na nebi a, v naději, že se jednou dostane za ní, studuje a napodobuje životy svatých. Všichni kolem si o něm myslí, že mu hrabe a dělají si starosti, ale on si v klidu zažívá zjevení a rozmlouvá se světci. Svatí ho navštěvují a všichni si stěžují na nové časy – „podívej se, co mám dneska práce!“ Svatá Klára z Assisi je patronkou televize a dělá si těžkou hlavu z toho, že „dneska tam dávají leccos“. Svatý František z Assisi je čím dál víc zaneprázdněný: „Jen si to vem: životní prostředí, práva zvířat, třetí svět a teď ještě ta záležitost s muslimy.“ A svatému Petrovi coby patronovi klíčů přibylo starostí s nástupem moderních zabezpečovacích zařízení. Nutno říct, že ve vyprávění přichází řeč i na světce z Ugandy a Limy – nejen na ty naše evropské. Snad ještě nikdy nebylo v knize pro děti tolik svatých. Některým dospělým čtenářům by to mohlo být proti srsti, ale těm malým a nepředpojatým Damiánova posedlost připadá zábavná – to je vyzkoušeno na mých dětech.

Starší Anthony je na rozdíl od svého bratra pragmatický a racionální. Zajímá se o nemovitosti a pohotově lže. Věta „naše máma umřela“ je jeho kouzelným zaříkadlem, které mu zaručeně u dospělých vynáší pár drobných nebo nějakou mlsotu ze soucitu, anebo ho dostává u nich z průšvihů – protože dospělí při těchto slovech vždycky zpanikaří a přestanou řešit přestupky, které řešili. Jednou se k tomuto vyzkoušenému triku uchýlí dokonce i poctivec Damián.

Ve snaze žít co nejprostším životem si Damián postaví poblíž železniční trati „poustevnu“ z kartonových krabic, kde rozjímá v osamění. Jednoho dne na konci listopadu se k jeho papírovému příbytku přikutálí taška s penězi, přesně s 229 370 librami a Damián je přesvědčen, že se stal zázrak. První člověk, kterému o tašce řekne, je starší bratr a pak se chystá oznámit všechno ještě tátovi, ale Anthony ho zarazí.

„Proč ne?,“ ptá se Damián.

„Kvůli dani.“ (…) „A vůbec, kdyby Bůh chtěl dát ty peníze tátovi, poslal by mu poštou šek“.

Proti tomu Damián nemůže nic namítnout. Jenže co s tolika penězi? Věcný Anthony je chce utratit a/nebo investovat. Damián je chce rozdat chudým. V Boyceově fikci všechno ještě víc ztěžuje nadcházející pomyslný přechod Velké Británie z liber na Euro, který se má uskutečnit 17. prosince – což znamená, že děti mají jen 18 dní nato, aby se té tučné částky zbavili, než libry přestanou platit. Začíná závod s časem a začínají problémy. Peníze se stávají břemenem. Kluci je musejí nosit všude s sebou, protože nikde pro ně není dost bezpečno. Je stále těžší skrývat pravdu před tatínkem a stále těžší unikat před zloději, kterým se taška vlastně ztratila a kteří ji chtějí zpátky. Anthony ztrácí klid a stává se paranoidní. Postupně pasuje na roli zlodějů, čmuchajících v okolí kvůli penězům, mormony ze sousedství a novou známost svého otce Dorothy. „Mysleli jsme si, že peníze se postarají o všechno, co budeme chtít, ale nakonec jsme se my starali o peníze. V jednom kuse jsme si dělali hlavu, jestli jsou v bezpečí, ukládali jsme je na noc a co chvíli je běhali kontrolovat. Byly jako velké mimino,“ vypráví Damián.

Žánrově by se text dal označit jako situační komedie s úklonem k frašce. Nápad Boyce dát k sobě dvě kontrastující povahami postavy Anthonyho a Damiána je postup velice často, takřka standardně užívaný v televizních sitcomech. (Například v sitcomu Dva a půl chlapa s Charleym Sheenem jsou postavy bratrů vytvořeny na stejném principu.) Ovšem tady postup kontrastu nemá za cíl jen navozovat absurdní a komické situace, ale pracuje i pro vyjádření idey příběhu: vyzdvihnout velkorysost proti sobectví, štědrost proti chamtivosti a, možná především, opozici děti – dospělí. Anthony je věkem sice dítětem, ale chováním a myšlením je pragmatický jako dospělí, zatímco Damián má naivní a magickou duši dítěte, která je schopná přivolávat zázraky.

Naivita Damiána přispívá i ke komice. Když učitel ve škole třikrát přeruší jeho výklad slovem „Děkuji!“, Damián nechápe, že ho chtěl jenom umlčet , ale domnívá se, že to trojí poděkování třídnímu uniklo proto, že byl unesen jeho výkladem. Když zahlédne v obálce, kterou škola poslala jeho otci, formulář s nápisem „Speciální poradenství“, nedojde mu, že ho doporučují k psychologickému vyšetření, ale má za to, že ho zařazují mezi vynikající žáky a je rád.

Frank Cottrell Boyce staví svého malého hrdinu do situací vyvolávajících úsměvy, ale za clonou smíchu promlouvá k čtenáři vážně. Damián často zmiňuje metaforický žebřík do nebe a autor ho v závěrečné scéně k jednomu velkoryse a s láskou přivádí: k žebříku, který symbolizují vlakové koleje – přečtěte si knihu a dozvíte se, co se na nich stane.

Nakonec dodám, že autor odvádí procento ze zisku z knihy organizaci Wateraid, která se věnuje kopání studní s pitnou vodou v nejchudších částech světa. Jak tato informace souvisí s příběhem, se také dozvíte, až si jej přečtete.

Fiona E. Higginsová situovala děj do blíže neurčeného místa a času. Město, odkud hlavní hrdina Ladivoj Flígr uteče, je nazýváno jednoduše „město“, bez uvádění jména, protože, jak píše ve svých pamětech Ladivoj, to byla „páchnoucí díra, která si nezasluhovala, aby se jí nějak říkalo“. Městem protéká řeka s názvem Kloaka. Nicméně líčení města i živoření městské chudiny, stejně jako obrazy groteskních zloduchů, připomínají romány Charlese Dickense. A mnohé reálie a popsané ohavné zločiny odkazují k Anglii konce 18. a začátku 19. století.

Ladivoj se řízením osudu ocitne ve vesničce na úpatí příkrého kopce. Bezmyšlenkovitě se vydá nahoru po svahu a skončí v domě (a ve službách) tajemného cizince. Jeho nečekaný dobrodinec se jmenuje Joe Zabbidou a říká si „důvěrný zastavárník“. Joeova živnost spočívá ve skupování nebo braní do zástavy od lidí jejich nejčernějších tajemství. Ladivojovou prací je zapisovat je do „černé knihy“.

Návštěvy vesničanů přicházejících zastavit svá tajemství se odvíjejí vždy podle stejného vzorce. Začínají tím, že příchozí stojí přede dveřmi domku na kopci a váhá, jestli zaklepat nebo se otočit zpátky, ale ještě než si to stačí rozmyslet, dveře se otevřou. „Už na vás čekám,“ říká Joe. Na konci je Joe pokaždé vyprovází z kopce pohledem:

„Obadiáš odešel krátce po druhé hodině a Joe stál přede dveřmi a provázel ho pohledem, dokud nesešel do vesnice a nezmizel ve svém domku.“
„Joe se díval, jak Horácio schází z kopce k řeznictví. Počkal, dokud nezašel dovnitř a v patře se nerozsvítilo“
„Vyprovázel ji pohledem, dokud nezašla do svého krámku a v okně nezhaslo světlo…“

Strašlivá doznání učiněná mezitím už ať si čtenáři přečtou v knize sami.

Proč Joe kupuje lidská tajemství a co s nimi hodlá udělat? Jak to, že jeho oči lidi doslova hypnotizují, je v tom snad něco nadpřirozeného? Působení Joeova pohledu na jednotlivce je popisováno také podle stejného vzorce, jen v nepodstatných obměnách. Osoba, na kterou se zadívá, zjistí, že se nemůže odvrátit, v hlavě jí začne znít zvláštní šumění, podlomí se jí kolena a začnou ji brnět prsty:

„Joe se hrobníkovi upřeně zadíval do unavených očí. Obadiáš by nejradši uhnul pohledem, ale nějak to nešlo. Uši mu naplnil tichý šum, jako když se mořské vlny převalují po oblázkové pláži, a kolena se mu zničehonic roztřásla. Ve špičkách prstů ucítil slabé brnění.“

„Podíval se řezníkovi zpříma do smutných očí, a třebaže chtěl Horácio odvrátit pohled, najednou to nešlo. V uších mu začalo šelestit, jako když se korunami stromů prohání větřík, a nohy se mu div nepodlomily. Nedokázal pohnout konečky prstů a zároveň mu v nich podivně mravenčilo.“

„…zadíval se obchodnici přímo do očí. Adleta zjistila, že z nějakého důvodu nedokáže uhnout pohledem. (…) Chtěla se odvrátit, ale nešlo to. V hlavě se jí rozezněla tichá hudba podobná rannímu ptačímu zpěvu a v konečcích kostnatých prstů pocítila svědění, jako by se spálila o kopřivu.“

Pozornému čtenáři neunikne, že Fiona Higginsová velice často zmiňuje v jiných souvislostech také Ladivojovy zvláštní oči – znamená to snad, že si ho Joe vybere za pomocníka pro uhrančivost jeho pohledu?

Na některé otázky čtenář nalezne odpověď v závěru, na jiné nikoliv.

V textu jsou velice časté zmínky a úvahy o osudu a o tom, co je komu souzeno. Motivy osudu, viny a svědomí se proplétají a prostupují celý spletitý souhrn vyprávění. Lidská klopýtnutí ve zpovědích z černé knihy tvoří nekonečně dlouhou řadu, protože člověk je hříšný a nedokonalý. Errare humanum est (chybovat je lidské), jak by řekl Joe, který si libuje v latinských citátech. Ale cítíme-li za svá klopýtnutí stud a hanbu, pořád máme šanci změnit svoje osudy. A nemají si co vyčítat jedině ti, kdo jsou bez svědomí.

 Třetí díl ze série o Gildě Joyceové, který vydalo, stejně jako i ty předcházející, nakladatelství Albatros, má název Pátračka Gilda a Duchova sonáta. Přestože mým favoritem z doposud přeložených dílů zůstává ten druhý, Pátračka Gilda a Jezerní panny, i v čerstvě vydaném třetím díle autorka potěší své čtenáře velice dobře zvládnutým psaním a příběhem, který obsahuje duchařskou záhadu, dobrodružství, detektivní zápletku i humor v jednom.

 Tentokrát se Gilda ocitá v Oxfordu jako doprovod své nejlepší kamarádky Wendy, která jede na soutěž mladých klavírních virtuosů. Nebylo by špatné, kdyby autorku knihy Jennifer Allisonovou napadlo přivést svou hrdinku někdy příště do Prahy – vždyť Praha má také množství pověstí o duchách a netvořila by pro mystický „suspense“, v jakém se odvíjejí Gildiny příběhy, o nic méně efektní prostředí než Oxford. (Mimochodem, malá zmínka o Praze v třetím díle je – ponechám na čtenářích, aby si přečetli v jaké souvislosti, sami.)

 Záhadné a nadpřirozené události spojené se záhrobím na sebe nenechají dlouho čekat. Hned první noc v Oxfordu Wendy uslyší v noci přízračnou hudbu a Gilda spatří ducha. A jaký význam má zlověstné opakování se čísla devět, které se dostalo dokonce i na obal titulu? Obchází soutěž agresivní duch nebo na soutěžící číhá sériový vrah? Děj, tak jak ho Jennifer Allisonová vystavěla, vás bude strašit podle všech pravidel duchařského žánru: v rychlém sledu jdou za sebou zlověstná varování, noční můry, zlé předtuchy a špatná znamení. Přesto tíživá nálada čtenářům nehrozí – jevy, nahánějící husí kůži, se vyvažují optimismem, energií a humorem Gildy (které jsou v příkrém protikladu k Wendině ztrápené mysli a úzkostnému psychickému stavu).

 Lví podíl pozornosti ve vyprávění se tentokrát dostává Wendy, a tak ji čtenář má možnost mnohem lépe poznat. Je to poslušná žákyně a vzorná dcera, racionální, spolehlivá, a k paranormálním jevům se staví skepticky. Přesto právě ona projde tak znepokojivou proměnou, že je spolu s Gildou nucena si připouštět i možnost, že je ovládnuta duchem.

 Jako obvykle, Jennifer Allisonová má pro každý zlověstný úkaz v záloze i zcela racionální možné vysvětlení, ale nikdy se nepřiklání kategoricky ani k jedné z možností. V případě Wendy je možným a zcela banálním původem jejích potíží stres ze soutěže a nedostatek spánku. Autorka líčí velmi zdatně zákulisní atmosféru stihomamu a nepřejícnosti, nervů, nesportovních podrazů a falešných úsměvů mezi konkurenty. Napětí se stupňuje zároveň s tím, jak se blíží soutěžní finále. Kulminace příběhu i duchařské zápletky se kryjí s finálovým večerem. V osobním příběhu Wendy je finále také okamžik, kdy se definitivně vymaní z vlivu své panovačné učitelky a prosadí si svůj vlastní umělecký projev. Získá tak uměleckou samostatnost a svobodu, ale vyslouží si i tiché nepřátelství a izolaci. „…musím připustit – svoboda je trochu osamělá,“ říká si Wendy na konci.

 V epizodních postavách autorka vytvořila pozoruhodné páry rodičů a jejich dětí: Jenny Wokurkové a její matky, která si přisvojuje život své dcery a žije ho místo ní; Juliana a jeho otce, který si kouskem svého nitra přeje, aby jeho syn neuspěl, protože mu ty úspěchy a záření závidí.

 Mezi přednosti textu je třeba vyzvednout i skutečnost, že autorka při vyprávění zmiňuje díla a jména spisovatelů z anglické literatury (jako Clive Staples Lewis, Lewis Carroll), a také skladatelů a interpretů vážné hudby (jako violoncellistu Yo-Yo Ma, klavíristu Lang Langa, Rachmaninova, Bacha, Chopina, Mozarta…) čímž může nenápadně seznámit a „přilákat“ k zájmu o seriózní kulturu i takové čtenáře, kteří sahají jen k nenáročnému čtení pro zábavu.

 Už prozradím jen jeden poslední detail, který bude zajímat hlavně holky: Gildě je v třetím díle už čtrnáct a poprvé jí někdo zlomí srdce. Příjemné čtení!

Vypravěčem je i v tomto díle zase Michal. Místa děje jsou také stejná jako minule: domov, škola, les. Zajímavé je, že k výčtu opakujících se prostředí lze zmínit také hřbitov, a to znovu jako dějiště komických situací: v Puntíkářích byl obklíčen policií, v Duchařích se po něm za tmy prochází trojice spolužáků a zažívá strašidelně–komické okamžiky.

V pokračování „účinkuje“ také většina postav z dílu předchozího: třídní učitelka Vlčková alias Vlčice znovu píše nestandardní poznámky do žákovských, které Michalův tatínek, zaměstnaný v reklamní agentuře, opisuje coby synopse do reklam; psychiatrička teta Marcela podává odborné výklady, a milionářský synek Hurych vypráví o exotických ostrovech… K osvědčenému manšaftu zazáří i několik postav zcela nových, ale neméně barvitých – jmenovitě například madam Kasandra nebo bájný hajný Lišák.

Nerozluční kamarádi Michal Souček a Filip Fialka dál „páchají“ dobré skutky jako o život, ale tentokrát už ve velkém. Z původního předsevzetí zachránit před duchem pouhé dvě osoby, spolužáka Trpajze Lojdu a třídní učitelku Vlčkovou, se dostanou k plánu mnohem velkolepějšímu – zachránit celou školu. Průšvih, který jim z toho vzejde, je také velkolepý. Jako v prvním díle, oba skončí výslechem u policajta.

Každá snaha o konání dobra se totiž oběma klukům zásadně zvrtne v malér a v obvinění ze zlých úmyslů. Na principu proměňování věcí v jejich protiklady je založený děj celé série. Samotný název série je postavený na oxymóronu neboli na spojení slov, které si smyslově protiřečí: „pachatelé“ a „dobrých skutků“. Princip spojování protikladů je ve vyprávění přítomný na více úrovních. V díle Duchaři, který se zabývá tématem pověr a pověrčivosti, také každý pokus si přivolat štěstí za pomocí amuletů nebo magických praktik zákonitě dopadá přivoláním si pravého opaku – smůly. A toto pravidlo děje stihne nejenom Michala a Filipa, ale i psychiatričku tetu Marcelu.
Antiteze (neboli konfrontace protikladů) bývá základem mnoha přísloví a aforismů. I takové její užití v Duchařích najdete – jeden ukázkový příklad stvoří nevědomky třídní Vlčková. „Kdo spoléhá na štěstí, míří k neštěstí,“ napíše do žákovských Michala a Fildy coby poznámku a tím přiměje Michalova tátu celé odpoledne hledat po tlustých knihách, jestli se nejedná o výrok nějakého mrtvého filosofa nebo spisovatele.

Co se týče zmiňovaných amuletů a magických praktik – autor si zamystifikoval a namíchal nesmírně zábavný koktejl jak ze zcela smyšlených, tak ze skutečně existujících pojmů a názvů. Dokonce i jedna dětská knížka, o níž se v textu mluví se vší vážností, s uvedením titulu, hlavního hrdiny i shrnutím děje, je smyšlená. Tyto mystifikace se dobře slučují s tématem, které je obecně o přeludech – věcech, které vypadají jako skutečné, ale doopravdy neexistují.

Závěr vyprávění tvoří výjev společného běhu – jedná se o stejný motiv jako na konci dílu prvního a dá se předpokládat, že jím budou končit i díly následující, protože společný běh je metaforou o přátelství. Michal s Filipem běží mezi zahradami staré vilové čtvrti (v prvním díle běželi mezi stromy v lese), cítí sílu, kterou jim dává jejich přátelství a je jim krásně.